ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4715.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 4715/2017-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně J. S. , zastoupené JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem Masarykova 49, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalované České kanceláři pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Na Pankráci 1724/129, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo náměstí 82, 266 01 Beroun., o 2.760.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 392/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2017, č. j. 17 Co 407/2016-125, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2017, č. j. 17 Co 407/2016-125 se v nákladovém výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 68.522 Kč a před soudem odvolacím v částce 40.698 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Luboše Hendrycha.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 40 C 392/2015-73, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 510.000 Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 2.250.000 Kč s příslušenstvím zamítl, žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu a žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za usmrcení jejího nezletilého syna řidičkou M. B., která řídila nepojištěné vozidlo po požití většího množství léků, po nehodě se nezajímala o zdravotní stav poškozeného, neposkytla mu pomoc a od nehody ujela, za což byla trestně odsouzena. Dovodil, že žalovaná je povinna plnit z garančního fondu, neboť duševní útrapy žalobkyně vznikly v příčinné souvislosti s úmrtím jejího syna, jež zavinila řidička nepojištěným autem. O výši plnění rozhodl soud za použití §3079 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) v souladu s §2959 o. z. Žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř., když dovodil, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 17 Co 407/2016-125, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé pouze ve lhůtě k plnění, kterou stanovil třicetidenní, a ohledně úroku z prodlení, který za období od 23. 10. 2015 do zaplacení zamítl; jinak rozsudek potvrdil a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci samé soudem prvního stupně, stejně jako s výší přiznaného plnění, s výjimkou nedůvodně přiznaného úroku. Pokud jde o náklady řízení, dovodil, že není namístě postup podle §142 odst. 3 o. s. ř. vzhledem ke zjevnému nepoměru mezi částkou, jíž se žalobkyně domáhala, a částkou, jež jí byla přiznána. Uzavřel, že je namístě postup podle §142 odst. 2 o. s. ř., kdy na náhradu nákladů by měla právo převážně úspěšná žalovaná, avšak vzhledem k okolnostem postupoval podle §150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení žalované nepřiznal.
Proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe v obdobných případech, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 37/2006 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09. V nich bylo vysloveno, že §142 odst. 3 o. s. ř. zakládá zákonnou výjimku z obvyklého pravidla rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř., tato výjimka platí tehdy, závisí-li, stejně jako je tomu v daném případě, posouzení výše nároku na znaleckém posudku nebo úvaze soudu při neexistenci exaktních metod, jak stanovit přiměřenost výše náhrady za nemajetkovou újmu. Základ jejího nároku soudy považovaly za nepochybný a výši požadovaného plnění odvíjela žalobkyně od částky 3.009.875 Kč přiznané jí Okresním soudem v Ústí nad Labem v trestním řízení na odškodnění stejného nároku. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku buď změněn a náhrada nákladů jí přiznána, anebo zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že odvolací soud nezpochybnil tezi, že ve sporech, kde rozhodnutí závisí na úvaze soudu, se zpravidla rozhodne o nákladech podle §142 odst. 3 o. s. ř., avšak v projednávané věci k tomu neshledal důvod vzhledem k výši požadované částky. K této úvaze se ale dovolání nevyjadřuje, uvedená argumentace i judikatura se míjí s důvody rozhodnutí, proto je dovolání nutno posoudit jako nepřípustné.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad §142 odst. 3 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §142 odst. 3 o. s. ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části, nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jíž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Použití této výjimky připadá do úvahy, závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle §136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, není důvod podle §142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 15/1977 a č. 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977).
V projednávané věci soudy uzavřely, že základ nároku žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy je dán, výše odškodnění pak byla stanovena úvahou soudu v nižší částce, než žalobkyně požadovala (a než jí byla vůči škůdkyni přiznána v trestním řízení). Částečný neúspěch žalobkyně spočíval pouze v nepřiznání celé požadované náhrady za duševní útrapy, jejichž výši stanovily soudy podle §2959 o. z. v částce, která, podle jejich úvahy (§136 o. s. ř.) vyvažuje plně utrpení žalobkyně. Rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, jsou tedy splněny podmínky pro použití §142 odst. 3 o. s. ř. Proto nelze postupovat podle §142 odst. 2 o. s. ř., byť byla žalobkyně úspěšná pouze částečně a je dán zjevný nepoměr mezi částkou, jíž se domáhala a částkou přiznanou. Zohlednění hlediska nepoměru není na místě i proto, že základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, publikované pod č. 121/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“ a obdobně rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69). Je totiž spravedlivé v případě, že žalobce musí výši požadované částky sdělit na základě své úvahy, ač z povahy věci je zřejmé, že výše nároku závisí na úvaze soudu, aby se podkladem stala částka přisouzená, nikoliv požadovaná. Sluší se dodat, že žalobkyně požadovanou výši odškodnění převzala z pravomocného trestního rozsudku, kde byla na stejný nárok přiznána vůči řidičce, která způsobila smrt syna.
Odvolací soud se svým rozhodnutím o náhradě nákladů řízení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Nejvyšší soud proto podle §243c písm. b) o. s. ř. jeho rozhodnutí v nákladovém výroku II. změnil tak, že žalobkyni podle §142 odst. 3 o. s. ř. přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§224 odst. 2 o. s. ř.).
Náklady vzniklé žalobkyni v řízení před soudem prvního stupně jsou tvořeny náklady na právní zastoupení, a to odměnou za 5 úkonů právní služby (předžalobní upomínka, převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast u dvou jednání soudu prvního stupně); odměnu za úkon spočívající v doplnění žaloby na výzvu soudu není na místě přiznat, neboť jde o nikoli účelně vynaložený náklad, když veškerá podstatná tvrzení měla být uvedena již v žalobě; odměna za jeden úkon činí 10.340 Kč (§7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif) z přisouzené částky 510 000 Kč. Dále má právo na náhradu hotových výdajů, a to paušální částky 300 Kč za 5 úkonů (§13 odst. 3 advokátního tarifu), cestovného právního zástupce na dvě ústní jednání z Ú. do P. a zpět ( 392 km) osobním automobilem (Mercedes-Benz) při průměrné spotřebě nafty 6,4 l/100 km v částce 2.229,69 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za promeškaný strávený cestou právního zástupce na jednání soudu v rozsahu 12 započatých půlhodin po 100 Kč. Právo má podle §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž na náhradu DPH z těchto částek (11.892,23 Kč), neboť právní zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem této daně. Celkem náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně činí 68.522 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny).
Náklady řízení žalobkyně vzniklé v odvolacím řízení jsou tvořeny rovněž náklady na právní zastoupení, a to odměnou za 3 úkony právní služby (sepis odvolání, vyjádření k odvolání žalované a účast u jednání odvolacího soudu) po 10.340 Kč, náhradou hotových výdajů po 300 Kč za tyto tři úkony, náhradou za promeškaný čas při cestě právního zástupce na jednání odvolacího soudu v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč, cestovným na toto jednání z Ú. do P. a zpět (196 km) osobním automobilem v částce 1114,85 Kč a náhradu DPH z těchto částek (7.063,33 Kč). Celkem náklady vzniklé žalobkyni v odvolacím řízení činí 40.698 Kč (po zaokrouhlení).
Náklady řízení před soudy obou stupňů je žalovaná povinna zaplatit v zákonné třídenní lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám právního zástupce žalobkyně (§149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 2 a §142 odst. 2 o. s. ř., neboť účastníci měli v řízení úspěch jen částečný (oba přibližně ve stejném rozsahu), když žalobkyně požadovala odměnu za řízení z žalované částky a tedy přibližně v dvojnásobné výši, než jí byla dovolacím soudem přiznána.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu