ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4852.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 4852/2016-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem Bílkova 132/4, 110 00 Praha 1, proti žalovaným 1) Prague Marina a.s. , se sídlem Jankovcova 1595/14, 170 00 Praha 7, IČO 26781581, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Langerem, advokátem se sídlem K Netlukám 1472/4, 104 00 Praha 22, a 2) Metrostavu a. s. , se sídlem Koželužská 2246, 180 00 Praha 8, IČO 00014915, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., se sídlem Sokolovská 47/73, 186 00 Praha 8, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 383/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 28 Co 264/2015-183, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 28 Co 264/2015-183, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, jež mu vznikla porušením povinností žalovanými při projektování a výstavbě domu, na pozemku v katastrálním území H., obec P. (dále jen „předmětný dům“), v němž žalobce vlastní bytovou jednotku, jehož následkem došlo k porušení statiky předmětného domu. Žalobce požadoval ušlý zisk na nájemném za dobu od 1. 5. 2012 do 31. 1. 2013 v částce 225.000 Kč a dále částku 1.541.000 Kč, o níž se snížila hodnota jeho bytové jednotky.
Mezitímním rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, č. j. 5 C 383/2013-115, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7, že žaloba je co do základu plně po právu vůči oběma žalovaným, a vyslovil, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto po právní moci tohoto rozsudku. Vycházel ze zjištění, že dne 29. 4. 2012 došlo k porušení statiky předmětného domu, což vedlo k evakuaci osob a následné nemožnosti předmětný dům užívat. Příčinou poruchy statiky byla jednak vada projektu spočívající v navržení nesprávné konstrukční části pro dané použití a jednak vada provedení, spočívající v zabudování výrobku neověřeného pro použití při stavbě předmětného domu. Žalobce měl v době škodní události uzavřenu smlouvu o nájmu bytové jednotky v předmětném domě do roku 2014, nájem byl však dohodou ukončen dne 30. 4. 2012 z důvodu poškození domu. Došlo rovněž ke snížení hodnoty bytové jednotky žalobce. Soud dovodil, že takto vzniklá škoda je v příčinné souvislosti se shora uvedenými pochybeními žalovaných, které tím porušily ustanovení §415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák“), a odpovídají proto za škodu podle §420 obč. zák.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2015, č. j. 28 Co 264/2015-183, rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. proto, že rozhodoval vyloučený soudce, a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soudce JUDr. Karel Bogner porušil svým prohlášením rovnost stran, neboť dal najevo, že druhou žalovanou posuzuje z hlediska odpovědnosti za vzniklou škodu jinými měřítky, než by posuzoval jiného stavebníka. Porušil zásadu nestrannosti, a je tak dán důvod k jeho vyloučení z projednání a rozhodnutí věci.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že soud z procesněprávního hlediska nesprávně posoudil včasnost námitky podjatosti soudce JUDr. Karla Bognera, nesprávně vyhodnotil i její obsah a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2338/2005, 25 Nd 324/2013, 28 Nd 29/2015 a 23 Nd 267/2013. Druhá žalovaná spatřovala důvod podjatosti ve vystupování soudce při jednání dne 5. 11. 2014, tehdy se tedy o důvodu údajné podjatosti dozvěděla a začala jí tak běžet patnáctidenní lhůta k jejímu uplatnění, která marně uplynula dne 20.11.2014, přičemž námitku podjatosti vznesla až 26. 1. 2015. Přesto odvolací soud k této opožděné námitce chybně přihlížel a navíc rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil, když není patrno, v čem konkrétně spočívá podjatost soudce. Nesprávně hodnotil výroky soudce, který konstatoval, že druhá žalovaná je veřejně známa jako jedna z největších a nejúspěšnějších stavebních společností, od níž se očekávají odpovídající výsledky a plnění povinností, proto na druhou žalovanou nelze pohlížet jako na každou běžnou stavební společnost. Z prohlášení soudce nelze dovodit, že byla-li by v daném případě žalována jiná společnost, posuzoval by její odpovědnost odlišně. Námitku podjatosti je třeba posuzovat v kontextu celého sporu, kdy je logické, že odůvodnění rozhodnutí bude obsahovat skutečnosti ohledně porušení povinností bez ohledu na to, kdo je konkrétním žalovaným. Pro rozhodnutí o podjatosti soudce musí být důvody objektivní a musí se jednat o konkrétní vztah k osobám či věci, což nebylo splněno. Z prohlášení soudce, jež druhá žalovaná v námitce citovala, nevyplývá, že by byl podjatý, jedná se pouze o odůvodnění jeho rozhodnutí. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu 14. 10. 2015 vydání napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné pro řešení procesněprávní otázky důvodnosti vyloučení soudce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odklon od judikatury spatřoval dovolatel i v řešení otázky včasnosti námitky podjatosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle §15a odst. 1 o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni. Podle §15a odst. 2 o. s. ř. je účastník povinen námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů po té, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících). Podle §15a odst. 3 o. s. ř. musí být v námitce podjatosti vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému soudci (přísedícímu) směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě kdy se o něm účastník podávající námitku dozvěděl, a jakými důkazy může být prokázán.
Podle §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Námitka odvolatele, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící), představuje odvolací důvod podle ustanovení §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. O této námitce proto nerozhoduje nadřízený soud podle ustanovení §16 o. s. ř. a pro její uplatnění neplatí lhůta uvedená v ustanovení §15a odst. 2 o. s. ř. Její důvodnost posuzuje vždy odvolací soud, aniž by přitom byl vázán tím, zda, popř. jak otázku podjatosti soudce (přísedícího) posoudil ještě před vydáním napadeného rozhodnutí nadřízený soud (§16 o. s. ř.); shledá-li ji opodstatněnou, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího zruší podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008 uveřejněné pod č. 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“).
Druhá žalovaná vznesla námitku podjatosti JUDr. Bognera v odvolání, proto pro její uplatnění neplatí patnáctidenní lhůta stanovená v §15a odst. 2 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že představuje odvolací důvod, se touto námitkou odvolací soud správně zabýval. Postupoval zcela v souladu s procesními předpisy a rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání v otázce včasnosti vznesení námitky podjatosti podle §237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle §14 o.s.ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu lze soudce vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu zjevně brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě či je taková pochybnost objektivně posuzováno dána.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod č. 85/2012 Sbírky) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský.
Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod N 98/23).
Odvolací soud po seznámení se s částí protokolu o jednání soudu prvního stupně (s nímž se jako součástí spisu seznámil i dovolací soud) uzavřel, že soudce JUDr. Bogner dal najevo, že druhou žalovanou posuzuje z hlediska její odpovědnosti za škodu jinými měřítky, než by posuzoval jiného stavebníka, čímž porušil zásadu nestrannosti, a přestože se podjatým být necítí, je dána jeho podjatost v projednávané věci. Takové posouzení ale neodpovídá kritériím uvedeným v citované judikatuře.
Námitka podjatosti vznesená druhou žalovanou neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti svědčící o osobním či negativním vztahu JUDr. Bognera k ní, jeho podjatost spatřuje výhradně v tom, že se při odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil tak, že by „očekával od žalovaného 2. jakožto předního představitele českého stavebnictví větší obezřetnost (…), že si vzpomíná, jak M. stavěl svoji vlajkovou loď metro. Jak když jej budoval pod V., jak se tam údajně zástupci M. asi 3 x vrátili, aby si ověřili, zda stavba bude skutečně bezpečná a nespoléhali se pouze na průzkumy, kterému jim byly předloženy, ale sami si nechali zadat další atd., a že zkrátka se společnost formátu M. se svou reputací nemůže dopustit, aby se něco takového dělo a musí si vše znovu ověřit… a že se byl na objekt, kde došlo k „havárii“ dokonce podívat, a že kdysi soudil případ týkající se „vinšových hlavic“, kde to bylo podobné (…)“.
Podle zvukového záznamu protokolu jednání se soudce takto skutečně vyjádřil při odůvodňování mezitímního rozsudku po jeho vyhlášení. Jedná se tedy o postup soudce v projednávané věci, který podle §14 odst. 4 o. s. ř. není důvodem pro vyloučení soudce. Při odůvodnění rozhodnutí se soud totiž nemůže vyhnout hodnocení jednání účastníků na základě skutkových zjištění, naopak, má jejich jednání (skutek) hodnotit a posoudit podle skutkové podstaty příslušného ustanovení. Jde-li o náhradu škody, kde jednou z nezbytných podmínek odpovědnosti je existence protiprávního jednání, je povinen vyjádřit, v čem protiprávní jednání účastníka spočívá. V daném případě JUDr. Bogner shledal, že protiprávní jednání druhé žalované spočívá v porušení prevenční povinnosti (§415 obč. zák.) a ústní odůvodnění tohoto jeho závěru zahrnuje, byť nadbytečně, i výše uvedené poznámky a podiv nad tím, že společnost s takovým renomé porušila své povinnosti způsobem, který byl v řízení zjištěn. Toto vyjádření však nevybočuje z rámce hodnocení zjištěných skutečností v širších souvislostech - s ohledem na dosavadní pověst žalované a neobsahuje žádnou takovou skutečnost, v níž lze jako důvod pochybnosti o nepodjatosti spatřovat osobní (negativní) vztah JUDr. Bognera k druhé žalované.
Byť by mohlo být ústní odůvodnění rozsudku JUDr. Bognerem považováno za zabíhající do zbytečných podrobností, je třeba připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Nd 29/2015, v němž vyslovil, že způsob, jímž je vedeno řízení (i vystupování v průběhu jednání), byť na účastníky nepůsobí příznivým dojmem, sám o sobě nedokládá absenci nestranného úsudku ze strany soudců, neboť není okolností, jež by naznačovala jejich zainteresovanost na výsledku sporu (§14 odst. 4 o. s. ř.). Podjatost soudce JUDr. Bognera nespočívá ani v tom, že by jeho pohled na prokázané skutečnosti byl ovlivněn poznatky získanými mimoprocesním způsobem. JUDr. Bogner se byl na předmětný dům podívat, jak rovněž uvedl v ústním odůvodnění rozsudku, avšak pouhé vnější shlédnutí stavby domu na veřejně přístupném místě nelze považovat za získání takových poznatků, jež by mohly deformovat (ovlivnit) skutkové závěry zjištěné dokazováním, zvlášť když zásadní skutkové závěry ohledně příčin vzniku škody se opírají o znalecké posudky.
I pokud by JUDr. Bogner ve svém rozhodování zohledňoval, že druhá žalovaná je významná stavební firma, profesionál v daném oboru, od níž je legitimní očekávat, aby jednala se znalostí a pečlivostí, která je s oborem její činnosti spojena, nejedná se o projev osobního vztahu soudce k druhé žalované, ale o hodnocení zjištěných skutkových okolností z pohledu požadavků, jež by měl odborník splňovat. Ostatně občanský zákoník č. 89/2012 Sb. zakotvuje objektivní měřítko průměrného profesionála v §5 jako jednu ze základních zásad soukromoprávních vztahů a výkladu tohoto právního předpisu. Byť v daném případě přímé použití tohoto ustanovení v úvahu nepřichází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky), nelze případné zohlednění tohoto pravidla považovat za projev podjatosti soudce.
Z uvedených důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, neboť se v něm odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolací soud je proto zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu