ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.492.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 492/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí , se sídlem Praha 1, Letenská 15/525, proti žalovaným 1) P. Ř. , 2) R. B. , zastoupenému JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Kopřivnice, Štefánikova 58/31, o 15.930.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 337/2008, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2016, č. j. 56 Co 358/2016-591, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného 2) v záhlaví označeným usnesením výrokem I potvrdil usnesení ze dne 13. 5. 2016, č. j. 15 C 337/2008-576, jímž Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl návrh žalovaného 2) na přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání, výrokem II pak rozhodl, že soudkyně Okresního osudu ve Frýdku-Místku JUDr. Ladislava Olbrechtová není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 15 C 337/2008.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, a to proti výroku I; jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že otázka nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu, že se žadatel v minulosti účelově uvedl do stavu vlastní nemajetnosti, dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu opakovaně konstatovala, že při posuzování otázky naplnění předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. je jak u právnických osob, tak i u fyzických osob nutno přihlížet též k tomu, zda se spekulativně nezbavily svého majetku či jiných výhod, aby se vyhnuly určité povinnosti. Řečeno jinak, žadatel nemůže požadovat přiznání osvobození od soudních poplatků, jestliže se předtím o své vůli zcela lehkomyslně zbavil majetku, který vlastnil, nebo s nímž mohl volně disponovat. Takové počínání totiž nese znaky obcházení zákona za účelem získání neoprávněných výhod a osoba, která si takto počíná, musí nést důsledky svého jednání, neboť na stát je nelze přenášet. Uvedené závěry se uplatní i v případě, kdy se žalobce zcela účelově zbavil veškerého svého majetku bezúplatným převodem na osobu blízkou. Je na soudu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu posoudil, zda v souhrnu všech zjištěných skutečností převáží hlediska svědčící pro osvobození od soudních poplatků nebo naopak pro jeho nepřiznání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3318/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5438/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 232/2016).
Shora uvedená kritéria odvolací soud při posuzování předpokladů pro osvobození dovolatele od soudních poplatků plně respektoval. Současné majetkové poměry dovolatele sice nepostačují k uhrazení vyměřeného soudního poplatku za odvolání, odvolací soud však nepochybil, jestliže tuto skutečnost konfrontoval s ostatními okolnostmi případu. Dovolatel poté, co byl v trestním řízení vedeném proti němu seznámen s návrhem žalobce (poškozeným) na náhradu škody z trestné činnosti ve výši 15.930.500 Kč, se ryze účelově vzdal (v roce 2008) nároku na finanční vypořádání ze společného jmění manželů, přičemž následné převody majetku (nemovitostí) utvrzují v tom, že účelem bylo zachovat tento jeho jediný hodnotnější majetek pro nejbližší rodinné příslušníky a dalšími dispozicemi jej zcela vyvést z majetku rodiny, aby nemohl být postižen. Toto zjištění je významné pro rozhodování, zda jsou splněny předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku. Nelze nic vytknout závěru odvolacího soudu, podle kterého nelze přihlížet k tomu, že dovolatel v současné době nevlastní žádné nemovitosti ani hodnotnější movité věci a jeho jediným příjmem je starobní důchod a důchod jeho manželky, tedy nejsou splněny předpoklady pro jeho osvobození od soudního poplatku z odvolání. Právní posouzení odvolacího soudu není v rozporu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň není důvod, aby rozhodná právní otázka byla v této věci posouzena jinak.
Odvolacímu soudu nelze vytknout ani závěr, že dovolateli nebylo odepřeno právo na spravedlivý proces (odepření přístupu k soudu a k řádnému opravnému prostředku), jelikož do své nepříznivé majetkové situace se dostal sám trestnou činností, za kterou byl pravomocně odsouzen, účelovým vyváděním hodnotnějšího majetku ze společného jmění manželů a následně i z majetku širší rodiny. Uvedený závěr obstojí i z hlediska ústavněprávního, neboť očividně nejde o rozhodnutí nepředvídatelné, vybočující z judikatorních standardů či nesoucí znaky nepřípustné libovůle (k tomu blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1657/15).
Dovolatel ve svém dovolání dále zpochybňuje soudem prvního stupně a odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů, na němž byl založen závěr o tom, že k majetkovým převodům dovolatele došlo ryze účelově, s cílem stát se formálně nemajetným a krátit věřitele. K tomu je potřeba připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení uvedených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Protože rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, nebylo rozhodováno o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu