ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.5895.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 5895/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobce P. M. , zastoupeného Mgr. Martinou Koledovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti žalovanému Středočeskému kraji , se sídlem úřadu v Praze 5, Zborovská 81/11, IČO 70891095, o 183.809 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 159/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. 30 Co 395/2016-200, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č. j. 26 C 159/2015-178, zamítl žalobu na zaplacení 183.809 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu za poškození jeho domu je promlčen podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“). Soud vyšel ze zjištění, že trhliny ve zdivu na domě žalobce, praskliny na venkovním schodišti a poškození opěrné zdi se objevily dne 11. 5. 2012, žalobce v dopisech ze dne 15. 6. 2012 a 13. 8. 2012 se obrátil na žalovaného jakožto vlastníka přilehlé komunikace a upozornil ho na vliv zvýšené dopravy na jeho nemovitost. Následovalo správní řízení, 20. 5. 2013 byl vypracován znalecký posudek se závěrem, že příčina poškození nemovitosti spočívá ve svedení těžké nákladní dopravy na předmětnou komunikaci, která není šířkově ani konstrukčně dimenzována pro takové zatížení, jež je násobeno dynamickou složkou dopravy a stávajícími výtluky a nerovnostmi na vozovce. Soud dovodil, že žalobce zjistil vznik škody již dne 11. 5. 2012, špatný stavební stav předmětné silnice s vyjetými kolejemi, výtluky a jinými nerovnostmi byl dlouhodobě zjevný a viditelný, k tomu nebylo třeba znaleckého zkoumání, žalobce již v r. 2012 se obrátil na žalovaného, který je podle §27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb. odpovědný za škody, které vlastníkům sousedních nemovitostí vznikly v důsledku stavebního nebo dopravně technického stavu komunikací v jeho vlastnictví. Žaloba byla proto podána 4. 5. 2015 až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2016, č. j. 30 Co 395/2016-200, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závěrem, že nárok žalobce na náhradu škody způsobené na jeho nemovitosti následkem stavebního a dopravně technického stavu silnice není podle §106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Odvolací soud vyšel plně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že o příčině vzniku škody na nemovitosti se žalobce dozvěděl až ze znaleckého posudku ze dne 20. 5. 2013. Teprve v něm se totiž uvádí, že daná komunikace není na zatížení těžké dopravy, která na ni byla svedena, šířkově ani konstrukčně dimenzována, což nemohl žalobce zjistit vlastním pozorováním, a z posudku tak mohl získat vědomost o skutečnostech, z nichž bylo možno usoudit, že odpovědným subjektem za škody způsobené stavebním a dopravně technickým stavem přilehlé silnice je její vlastník. Běh dvouleté subjektivní promlčecí doby proto k datu podání žaloby neskončil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil tento okamžik, protože žalovaný již 11. 5. 2012 věděl o vzniku trhlin na nemovitosti, které přičítal zvýšenému provozu, a tehdy v dopise upozorňoval na vliv dopravy na svůj dům. Nepovažuje za podstatné, zda podle posouzení žalobce je příčinou vzniku škody provoz dopravy nebo stav komunikace, neboť to je až předmětem dokazování v soudním řízení, a ostatně i ve znaleckém posudku se hovoří o vlivu těžké dopravy. S poukazem na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, jež se vztahují k aplikaci §106 odst. 1 obč. zák., namítá, že pro počátek běhu promlčecí doby není rozhodující znalost poškozeného o odborném posouzení příčiny škody, nýbrž jeho znalost o skutkových okolnostech, z nichž lze škodu zjistit. Dále namítá, že odvolací soud pominul provedené listinné důkazy, vydal překvapivé rozhodnutí bez jednání a zbavil žalovaného možnosti skutkově a právně argumentovat, rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu změněno tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření uvedl, že dovolání je nedůvodné, poukazuje na to, že o vzniku škody na své nemovitosti se sice dozvěděl již 11. 5. 2012, ale o tom, kdo za ni odpovídá, až 20. 5. 2013, jak dovodil odvolací soud. Do té doby se žalovaným komunikoval a žádal jej o pomoc, protože byl přesvědčen, že škoda na jeho nemovitosti je způsobena silničním provozem. Vznesení námitky promlčení považuje v daném případě za odporující dobrým mravům a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby, která v daných skutkových souvislostech v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání není důvodné.
Vzhledem k ustanovení §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
Podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody váže zákon na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci, tj. o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatel poukazuje, ale i z dalších jednoznačně plyne, že znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, a ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, publikované pod C 2202 a C 2220 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Nemusí jít přímo o zjištění, nezpochybnitelnou jistotu v běžném slova smyslu, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu; vychází se přitom z prokázané vědomosti poškozeného. Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění (která nejsou napadena a podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu), žalobce již ke dni 11. 5. 2012 věděl o vznikající škodě na své nemovitosti a obracel se na žalovaného se žádostí o odstranění vlivu těžké nákladní dopravy, jejíž provoz na předmětné silnici považoval za příčinu poškození své nemovitosti; žalovaný mu sdělil, že k odstranění vlivu zvýšeného provozu vozidel není kompetentní a odkázal jej na příslušný silniční správní úřad. Teprve informace o tom, že stavební a dopravně technický stav předmětné komunikace neodpovídá provozování těžké nákladní dopravy a způsobuje poškození nemovitosti, byla tou informací o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž bylo možno učinit závěr o příčině vzniku škody, a tedy i o subjektu odpovědném za tuto příčinu, tj. za stav silnice, na níž je doprava provozována. Jestliže žalobce tuto informaci získal ze znaleckého posudku Ing. Sochůrka ze dne 20. 5. 2013, od toho okamžiku měl vědomost právě o té skutkové okolnosti, jež byla způsobilá k závěru o subjektu odpovědném za škodu způsobenou následkem stavebního nebo dopravně technického stavu silnice, a to bez ohledu na to, zda a kdy si poškozený takový právní závěr o odpovědné osobě skutečně učinil. Jedná se totiž o odpovědnost za škody způsobené následkem stavebního nebo dopravně technického stavu silnice, tedy o odpovědnost žalovaného jakožto vlastníka silnice přiléhající k nemovitosti žalobce, a nikoli o odpovědnost za škody způsobené provozem silničních vozidel, což žalovaný ve svém dovolání dostatečně nerozlišuje. Závěr odvolacího soudu o tom, že běh dvouleté subjektivní promlčecí doby k datu podání žaloby neskončil, je tedy správný.
Důvodná není námitka dovolatele, že odvolací soud pominul některé důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně, a že chybně k projednání odvolání nenařídil jednání. Odvolací soud totiž plně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jednání nařizovat nebylo třeba, neboť postupoval podle ustanovení §214 odst. 2 písm. d), §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zabýval se všemi námitkami, které byly v odvolání uplatněny, a srozumitelně vyložil, jak dospěl k právnímu závěru, na němž své rozhodnutí založil.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243d o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v konečném rozhodnutí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu