ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.6066.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 6066/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně S. R. , zastoupené Mgr. Hanou Tryznovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Zlatnická 1127/4, proti žalované L. K. , o 891.129 Kč s příslušenstvím a 20.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 202/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 15 Co 36/2016-133, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2016, č. j. 15 Co 36/2016-133, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2015, č. j. 28 C 202/2015-87, jímž obvodní soud nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků a zamítl její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně věrohodným způsobem neprokázala své osobní a majetkové poměry. Již jí tvrzené nezbytné měsíční výdaje přesahují podstatným způsobem přiznané příjmy a žalobkyně zároveň uvedla, že je schopná si zajistit půjčku, aniž doložila, jaké příjmy prokazovala bance při žádosti o půjčku. Nadto shrnul odvolací soud, že podání žalobkyně vůči soudu dosahují formální i obsahové úrovně neodůvodňující ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť je žalobkyně schopná a způsobilá hájit svá práva sama.
V poučení odvolacího soudu bylo nesprávně uvedeno, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Žalobkyně proto podala ústavní stížností ze dne 6. 4. 2016, neboť se domnívala, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Usnesením ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1111/16, byla ústavní stížnost odmítnuta, přičemž Ústavní soud zdůraznil, že účastník žádající o osvobození od soudních poplatků musí soud věrohodně přesvědčit o tom, že jeho poměry odůvodňují osvobození, aktivita je v této souvislosti vždy na účastníkovi, nikoli na soudu, který zásadně nevyzývá k dodatečnému osvětlení poměrů. Ústavní soud souhlasil rovněž se závěrem odvolacího soudu, že požadavek stěžovatelky na náhradu ceny zvláštní obliby ve výši 20.000.000 Kč je, když ne zcela nedůvodný, minimálně značně nadsazený, a tedy se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatelka tedy nesplňuje ani jedno z kritérií §138 odst. 1 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud rovněž shledal ústavně souladným závěr obou soudů o schopnosti stěžovatelky hájit svá práva před soudem, a tedy neexistenci potřeby zastoupení zástupcem z řad advokátů.
Žalobkyně vzhledem k nesprávnému poučení o nepřípustnosti dovolání podala dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či se zároveň jedná o vyřešení otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny, a to otázek naplnění či nenaplnění důvodu pro osvobození od soudního poplatku v souvislosti s neposkytnutím všech podstatných informací o osobních a majetkových poměrech žadatele, výší žalované částky, finanční podpory rodiče potomky či vady řízení v podobě rozhodnutí o žádosti dovolatelky asistentem soudce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 3 o. s. ř.), účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá v řešení otázky splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků a závěru, že dovolatelka své osobní a majetkové poměry nevyjasnila věrohodným způsobem, když zatajila, z jakých příjmů financuje své běžné osobní výdaje, ačkoli jediný příjem, který uvedla, nepostačuje ani k pokrytí jejích nezbytných měsíčních výdajů. Přesto, že dovolatelka citovala z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že k posouzení předpokladů pro osvobození od soudních poplatků je třeba posoudit celkové majetkové poměry, výši příjmů ale i možnosti žadatele si disponibilní prostředky opatřit, neuvedla již, že dle stejné rozhodovací praxe je to žadatel, kdo je povinen tyto celkové osobní, majetkové a sociální poměry pravdivě osvědčit soudu.
Při úvaze o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud vychází z žádosti a dokladů účastníka řízení, případně z dalších skutečností, jsou-li mu známy. Důkazní břemeno o prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudních poplatků nese účastník řízení. Toto řízení ovšem nemůže stát na náročném a obsáhlém dokazování, neboť je předpokladem pro další postup, a proto musí být rychlé. Skutečnosti rozhodné pro osvobození účastník může uvést přímo ve svém návrhu; neučiní-li tak, soud jej k tomu vyzve. Zpravidla se tak děje výzvou k vyplnění soudem zaslaného tiskopisu „Potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech“. V něm žadatel uvádí příjmy z pracovního či obdobného poměru, z prací konaných mimo pracovní poměr, z podnikání, z hmotného a sociálního zabezpečení, či z jiných zdrojů. Současně se předpokládá i uvedení osobního majetku větší ceny, výdělkových poměrů manžela žadatele a jiných okolností, které by mohly mít vliv na osvobození. Příjmy je pak nutno doložit potvrzením, u ostatních skutečností žadatel prohlašuje, že poskytl pravdivé údaje. Vyzývá-li soud k uvedení všech těchto skutečností, nemůže tak činit z jiných důvodů, než že jsou všechny pro jeho rozhodnutí podstatné. Soud také zpravidla z tohoto prohlášení vychází, neboť je natolik komplexní, že umožňuje vytvoření názoru o podmínkách osvobození od soudních poplatků. Při posuzování těchto majetkových poměrů je přitom pochopitelně nezbytné poměřovat rozsah aktiv i pasiv a přihlížet ke všem (shora již vyloženým) právně významným okolnostem, které spoluurčují (mohou, respektive zpravidla budou spoluurčovat) celkový obraz poměrů osoby domáhající se přiznání osvobození od soudních poplatků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013).
Je pak na soudu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu posoudil, zda v souhrnu všech zjištěných skutečností převáží hlediska svědčící pro osvobození od soudních poplatků nebo naopak pro jeho nepřiznání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3318/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5438/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 232/2016).
Shora uvedená kritéria odvolací soud při posuzování předpokladů pro osvobození dovolatele od soudních poplatků plně respektoval. Dovolatelka věrohodným způsobem nedoložila své osobní a majetkové poměry, nebylo tedy třeba zkoumat další okolnosti podstatné pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. K doplnění či opravě prohlášení o osobních a majetkových poměrech přitom soud dle ustálené rozhodovací praxe žadatele nevyzývá. Uvedené závěry konečně v dané věci potvrdil již Ústavní soud, přičemž uvedl, že se nejedná ani o postup mechanický či formalistický a rozhodovací praxe dovolacího soudu byla v tomto směru již opakovaně shledána ústavně souladnou (např. usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1894/2016). Právní posouzení odvolacího soudu tedy není v rozporu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň není důvod, aby rozhodná právní otázka byla v této věci posouzena jinak.
V řešení dalších otázek dovolatelkou předestřených rozhodnutí odvolacího soudu jednak nespočívá, jednak dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti, tedy zda konkrétní otázka dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, či zda ji odvolací soud vyřešil v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu včetně konkrétního vymezení této judikatury. Dovolání proto není ve zbývajícím rozsahu přípustné a trpí vadou spočívající v nedostatku vymezení předpokladů přípustnosti.
Namítá-li dovolatelka nedostatek pravomoci asistentky soudce vydat rozhodnutí v řízení o osvobození od soudních poplatků, namítá vadu řízení, jak ostatně sama uvedla. Dovolací soud může přihlédnout k vadám řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné; tyto vady však nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předpoklady přípustnosti dovolání tudíž nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, nebylo rozhodováno o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu