ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1999.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1999/2017-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Matos sound, s.r.o. , se sídlem v Hradci Králové, Kampelíkova 874, IČO 25958119, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému P. K. , se sídlem v Předměřicích nad Labem, Hradecká 115, zastoupenému Mgr. Lubomírem Matějem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 806/32, o zaplacení částky 252.894 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 158/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2016, č. j. 21 Co 293/2016-40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.664,40 Kč, k rukám JUDr. Ervína Perthena, MBA, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem (pro uznání podle §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“) ze dne 28. 6. 2016, č. j. 9 C 158/2016-20, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 204.735 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z tam uvedených částek a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok I.), dále částku 48.159 Kč (výrok II.), rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 39.458,50 Kč (výrok III.) a zamítl návrh žalovaného na prodloužení lhůty (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 21 Co 293/2016-40, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků v odvolacím řízení. Odvolací soud (z obsahu spisu) zjistil, že soud prvního stupně vydal dne 22. 4. 2016, pod č. j. EPR 75096/2016-4, elektronický platební rozkaz, ve kterém vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s elektronickým platebním rozkazem a aby v případě, že nárok uplatněný žalobou zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a zároveň, aby připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, přičemž současně byl žalovaný poučen o tom, že nesplní-li bez vážného důvodu výše uvedené, soud rozhodne rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a o. s. ř. Tento elektronický platební rozkaz byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 5. 5. 2016. Žalovaný podal dne 20. 5. 2016 prostřednictvím svého právního zástupce odpor, ve kterém uvedl, že nárok neuznává a že se ve lhůtě vyjádří k žalobě. Učinil tak až podáním doručeným soudu prvního stupně (do datové schránky) dne 24. 6. 2016, ve kterém současně požádal o prominutí zmeškání lhůty (respektive o prodloužení lhůty) z důvodu zdravotních potíží. Odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný se ve lhůtě, která uplynula dnem 20. 6. 2016, nevyjádřil ve věci samé na výzvu soudu učiněnou podle §114b odst. 1 o. s. ř. a ani v této lhůtě nesdělil, jaký vážný důvod mu zabránil, aby soudu podal včas své písemné vyjádření. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného o nedostatku oprávnění vyšší soudní úřednice rozhodovat podle §114b odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s vydáním elektronického platebního rozkazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, které není v části přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále opět jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky (omluvitelný důvod pro případ zmeškání soudcovské lhůty a možnost vyšší soudní úřednice vydat kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř.) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a v části je objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 o. s. ř., avšak podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takové vztahy či věci v projednávaném případě nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem (o nároku na zaplacení nájemného z nebytových prostor za měsíce květen až říjen 2015 v částce 204.735 Kč a o nároku na zaplacení smluvní pokuty v částce 48.159 Kč), posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura). Protože nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 48.159 Kč nepřevyšuje 50.000 Kč, není v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Při posouzení přípustnosti dovolání ohledně částky 204.735 Kč s příslušenstvím vycházel dovolací soud z toho, že v ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že opožděně podané vyjádření ve věci, ke kterému byl žalovaný řádně vyzván na základě §114b odst. 1 o. s. ř., může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 532/2010). Pasivita žalovaného, který na kvalifikovanou výzvu adekvátně nereaguje, vede k fikci uznání žalobou uplatněného nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. a k vydání rozsudku pro uznání ve prospěch žalobce (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1742/2016). V projednávané věci žalovaný neuvedl vážný důvod, který mu neumožnil v určené lhůtě podat kvalifikované vyjádření k žalobě, nebo alespoň soudu písemně sdělit (ať již sám nebo prostřednictvím svého zástupce), jaký vážný důvod mu v tom bránil, neboť otok jazyka a horního rtu, pro které byl ambulantně léčen podle lékařských zpráv, které soudu prvního stupně předložil, v době od 14. 6. 2016 do 27. 6. 2016, takový vážný důvod nepředstavují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod č. 51/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvodná není ani námitka dovolatele o nedostatku oprávnění vyšší soudní úřednice rozhodovat (vydat tzv. kvalifikovanou výzvu) v souvislosti s vydáním elektronického platebního rozkazu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. Rozsah působnosti vyšších soudních úředníků je vymezen v §11 zákona č. 121/2008 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, negativně. Podle citovaného ustanovení může vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou činností, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, přičemž rozhodování podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. v tomto negativním výčtu obsaženo není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2638/2016, nebo ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 996/2017).
Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatel nikterak nebrojil (dovolání v tomto směru není odůvodněno), nýbrž ho napadl ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, proto jej Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. října 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu