ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2381.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2381/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně OTOL COMPANY, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 727/39, IČO: 25179055, zastoupené JUDr. Jakubem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 832/19, proti žalované Mystic s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Černická 1363/18, IČO: 27225305, zastoupené Mgr. Ondřejem Maderem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dukelských hrdinů 975/14, o vyklizení a předání nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 76/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016, č. j. 25 Co 404/2015-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Ondřeje Madera, advokáta se sídlem v Praze – Holešovicích, Dukelských hrdinů 975/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2015, č. j. 31 C 76/2014-77, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizenou žalobkyni předat „jednotku – nebytový prostor v budově na pozemku parc. č. 838 v k. ú. S. M. – o. P.“ (dále jen „předmětný nebytový prostor“, resp. „nebytový prostor“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. ledna 2016, č. j. 25 Co 404/2015-102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a změnil v nákladovém výroku ohledně výše nákladů řízení; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů učinil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž následující skutková zjištění. Dne 15. prosince 2005 uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně smlouvu o nájmu předmětného nebytového prostoru na dobu určitou v trvání deseti let (dále jen „Nájemní smlouva“) za účelem provozování obchodní činnosti žalované. Dopisem ze dne 21. července 2011 žalobkyně z tam uvedených důvodů vypověděla žalované nájem k nebytovému prostoru (dále jen „Výpověď“). Dne 27. listopadu 2012 uzavřely účastnice smlouvu označenou jako „Dohoda o narovnání“ (dále jen „Předmětná smlouva“), v níž prohlásily, že mezi nimi panuje spor o to, zda nájemní poměr založený Nájemní smlouvou skončil Výpovědí k 1. srpnu 2011, a návazně si rovněž ujednaly, že nájem nebytového prostoru nadále trvá. Žalobkyně přistoupila na uzavření smlouvy proto, že v nebytovém prostoru potřebovala provést stavební práce, což jí žalovaná, která nebytový prostor stále užívala, umožnila jen pod podmínkou uzavření Předmětné smlouvy. Po uzavření Předmětné smlouvy vzala žalobkyně zpět žalobu o vyklizení nebytových prostor vedenou u soudu prvního stupně pod sp. zn. 21 C 248/2011 a soud prvního stupně usnesením ze dne 11. ledna 2013, sp. zn. 21 C 248/2011-33, řízení pravomocně zastavil. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že Nájemní smlouva podléhala především právní úpravě obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb. s tím, že ve všem ostatním pro ni platila obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem. Následně se zabýval otázkou trvání nájemního poměru účastnic k předmětnému nebytovému prostoru. Dovodil, že Předmětná smlouva vyhovuje účelu institutu narovnání (§585 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy – dále jen „obč. zák.“), neboť (v konečném důsledku) vymezuje mezi účastnicemi spornou otázku ve prospěch trvání nájemního poměru založeného Nájemní smlouvou. Současně konstatoval, že žalobkyně se po zvážení podnikatelských výhod a nevýhod s tam uvedených důvodů přiklonila k uzavření Předmětné smlouvy, kterou proto nelze hodnotit jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Při posuzování dovolacích námitek (podřaditelných pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.) dovolací soud vycházel – vzhledem k datu uzavření Předmětné smlouvy – z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nesouhlasila-li dovolatelka s výkladem projevu vůle účastnic v Předmětné smlouvě, nelze přehlédnout, že otázka výkladu právních úkonů podle §35 obč. zák. je v právní teorii (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník II. §35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H Beck, 2009, 321 – 329 s.) i v soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálena a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky v konečném důsledku neodklonil. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Odvolací soud vyložil obsah Předmětné smlouvy podle uvedených výkladových pravidel a jeho závěr, že s přihlédnutím k Předmětné smlouvě trval mezi účastnicemi nájemní poměr založený Nájemní smlouvou, sdílí i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky také dovolací soud, a to při respektování vůle účastnic projevené v Předmětné smlouvě, motivované jejich (ekonomickými) zájmy, a při vědomí, že základním principem výkladu smluv (právních úkonů) je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, čímž je vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran a povaha soukromého práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4454/2014). Řečené se týká i otázky (ne)platnosti Předmětné smlouvy podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává „proti rozsudku odvolacího soudu, a to jak proti výroku I., tak proti výroku II.“ , tj. jakoby i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. S přihlédnutím k obsahu dovolání však zastává názor, že proti těmto výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim totiž v dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.). Kromě toho však nelze ani opomenout, že těmito výroky odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť to vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za této situace dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. února 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu