ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2498.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2498/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 7 , se sídlem v Praze 7, U Uranie 12/1362, IČO: 48030597, zastoupeného Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem v Praze 6 – Řepích, Slánská 1678/20, proti žalovanému Družstvu Veletržní 826 , se sídlem v Praze 7, Veletržní 61
-63/826, IČO: 62408771, zastoupenému JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Trojanova 2022/12, o zaplacení částky 560.175,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 54 C 1/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2015, č. j. 64 Co 153/2015-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616,- Kč k rukám Mgr. Libora Hronka, advokáta se sídlem v Praze 6 – Řepích, Slánská 1678/20, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 560.175,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jejž měl na jeho úkor získat tím, že v roce 2008 užíval bez právního důvodu jeho „pozemky parc. č. 1756/1 o výměře 1.166 m 2 a parc. č. 1756/2 o výměře 484 m 2 , v katastrálním území H., obec P.“ (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“).
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 11. ledna 2012, č. j. 54 C 1/2009-101, zastavil řízení ohledně částky 188.925,- Kč s úrokem z prodlení (dále jen „výrok o zastavení řízení“), co do částky 371.250,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (dále jen „zamítavý výrok“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (dále jen „nákladový výrok“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. října 2012, č. j. 64 Co 208/2012-121, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o zastavení řízení ohledně tam uvedeného úroku z prodlení, v zamítavém výroku a souvisejícím nákladovém výroku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 54 C 1/2009-213, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 245.911,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), zastavil řízení ohledně tam uvedeného úroku z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu ohledně (další) částky 125.339,- Kč s úrokem z prodlení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 15. října 2015, č. j. 64 Co 153/2015-246, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil ve výroku V. tak, že oběma účastníkům uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin je dovolání zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Předně dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ . Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k uvedeným výrokům v něm totiž schází jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo doplněno ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř.
K dovolacím námitkám vztahujícím se k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku lze uvést následující.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 2125/2007 (ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu z 27. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2548/08) dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu otázku „přechodu vlastnictví pozemků z žalobce na žalovaného v okamžiku vzniku žalovaného v souladu se zákonem o vlastnictví bytů“ ; konkrétně jde o přechod vlastnického práva z žalobce jako dosavadního družstva na dovolatele jako vyčleněné /nové/ družstvo postupem podle §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. prosince 2013. Zde však nelze přehlédnout, že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). Odvolací soud totiž uvedenou otázku samostatně neposuzoval (a – logicky vzato – ani posuzovat nemohl), zaujal-li (dovoláním nezpochybněný) názor, že byla-li v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 104/96 pravomocně zamítnuta žaloba, jíž se dovolatel domáhal proti žalobci (tehdy žalovanému) určení, že je vlastníkem předmětných pozemků, nemůže se soud v jiném řízení mezi stejnými účastníky již otázkou vlastnictví pozemků (znovu) zabývat ani jako otázkou předběžnou, nýbrž musí vycházet z toho, jak byla tato otázka vyřešena v uvedeném řízení o určovací žalobě. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na řešení dovolatelem nastolené otázky, pak z toho nepřímo vyplývá, že ve vztahu k této otázce nemohl náležitě specifikovat (a ani nespecifikoval), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, jedinou účinně nastolenou otázku, zda žalobce uplatňuje žalovanou pohledávku v rozporu s dobrými mravy.
Za „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
V posuzovaném případě zastává dovolací soud názor, že okolnosti, v nichž dovolatel spatřoval výkon práva odporující dobrým mravům, jsou pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. ve skutečnosti bez právního významu, neboť o rozporu výkonu práva s dobrými mravy ničeho nevypovídají. Jde totiž o okolnosti, jež se svou povahou vztahují k samotné existenci žalované pohledávky, resp. k vlastnickému právu žalobce k předmětným pozemkům jako jednomu z předpokladů vzniku dotčené pohledávky. Okolnosti, jež jsou významné pro úsudek o existenci (vzniku) žalované pohledávky, však nemohou být současně důvodem, pro který by mohla být pohledávka žalobci odepřena coby právo uplatněné v rozporu s dobrými mravy. Řečeno jinak, závěr o vzniku (existenci) uplatněného nároku nelze „zvrátit“ námitkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy, jak se o to ve skutečnosti pokouší dovolatel. Vzhledem k řečenému lze tak uzavřít, že odvolací soud se při řešení předestřené otázky neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže dovodil, že v souzené věci nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); jeho úvaha v tomto směru totiž není zjevně nepřiměřená.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. 2. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu