ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2640.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2640/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, proti žalované P. B. , zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na poříčí 1041/12, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 268/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 55 Co 259/2015-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna 2015, č. j. 34 C 268/2013-103, zamítl žalobu na vyklizení tam specifikovaného bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 55 Co 259/2015-132, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 30. května 2007 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu určitou do 19. května 2008 (čl. III nájemní smlouvy). V nájemní smlouvě se zároveň dohodli, že „pokud bude nájemce dodržovat veškeré povinnosti a ujednání v nájemní smlouvě,… bude se nájemní smlouva v následujících navazujících pěti letech obnovovat vždy o jeden další rok“ (čl. VI nájemní smlouvy; dále jen „ujednání o obnovování nájmu“). Na tomto skutkovém základě se odvolací soud především zabýval platností ujednání o obnovování nájmu. Zde – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4938/2008 – zejména konstatoval, že toto ujednání je neplatné pro neurčitost podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy (dále jen „občanský zákoník“, resp. „obč. zák.“). Navíc uvedené ujednání svým účelem obchází zákon (konkrétně ustanovení §676 odst. 2 obč. zák.), a proto je neplatné také podle §39 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu však část nájemní smlouvy, podle níž byla smlouva uzavřena na dobu určitou do 19. května 2008 (čl. III nájemní smlouvy), může, jde-li o sjednanou dobu nájmu, obstát samostatně (v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 9. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, uveřejněný pod C 1132 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále na rozhodnutí z 21. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2516/2003, z 25. července 2006, sp. zn. 33 Odo 1092/2004, a ze 16. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 2398/2006). Nájemní vztah tak byl platně (uvedením data skončení nájmu) sjednán na dobu určitou do 19. května 2008. I kdyby však bylo ujednání o obnovování nájmu platné, skončil by nejpozději dne 19. května 2013. Po tomto datu proto užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace žalobě – s odkazem na ustanovení §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – vyhověl, aniž shledal, že výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy (zde odkázal na §2 odst. 3 o. z.).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v konečném důsledku v souladu.
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila, a to dovolacími námitkami, jejichž prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky doby trvání nájmu předmětného bytu. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posouzení otázky, zda dovolatelce svědčilo k předmětnému bytu nájemní právo na dobu určitou (či – jak se domnívala – na dobu neurčitou), dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.).
Předně je zapotřebí zdůraznit, že neobstojí dovolací námitka, že judikatura, na níž poukázal odvolací soud, není v dané věci „plně použitelná“ s ohledem na „zásady a normy stanovené NOZ“ . Prostřednictvím uvedené námitky se dovolatelka patrně dožadovala použití ustanovení §3030 o. z., podle něhož se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I tohoto zákona. Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 55/2016 časopisu Soudní judikatura), přijal a odůvodnil právní názor, že citované (přechodné) ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Jinými slovy řečeno, citovaná ustanovení není přípustné aplikovat způsobem, v jehož důsledku by v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 nebyla náležitě respektována dosavadní právní úprava (tedy zejména že by nebyla používána vůbec nebo by byla vykládána jinak než doposud, tj. v rozporu s ustálenou judikaturou).
Poté je nutno podotknout, že za právního stavu v době před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. nebyl v ustálené soudní praxi (srov. např. rozhodnutí, na něž odkázal odvolací soud) zaznamenán odklon od názorů, z nichž vycházel odvolací soud při úvaze o neplatnosti ujednání o obnovování nájmu, resp. oddělitelnosti tohoto ujednání od ostatního obsahu nájemní smlouvy. Později, tj. po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“), však Nejvyšší soud zaujal názor, že smyslem ustanovení §686a odst. 6 obč. zák. (podle něhož nebylo možno na nájem bytu použít ustanovení o prodloužení nájmu /§676 odst. 2/) bylo zabránit automatickému prodlužování nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou; z jeho znění však nebylo možné dovozovat, že by (s účinností od 31. března 2006) zakazovalo dohodu pronajímatele a nájemce, podle níž se nájem bytu, který by jinak zanikl uplynutím doby, na kterou byl sjednán (§710 odst. 3 obč. zák.), obnovoval za dohodnutých podmínek (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněný pod č. 35/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 27. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 5307/2008). K uvedenému právnímu názoru současně přičinil, že ujednání o obnovení nájemního vztahu bylo relativně samostatné (míněno funkčně), a proto platnost takového ujednání nebylo možno posuzovat z hlediska požadavků kladených na dohodu o době trvání nájmu (§686 odst. 2 obč. zák.).
V posuzovaném případě není – vzhledem k čl. III nájemní smlouvy – žádných pochyb o tom, že nájemní vztah účastníků k předmětnému bytu byl platně (uvedením data skončení nájmu) sjednán na dobu určitou (do 19. května 2008). Podle názoru dovolacího soudu si přitom žalobce a dovolatelka platně (v době po 31. březnu 2006) ujednali rovněž možnost automatického obnovování nájemní smlouvy vždy o jeden rok, avšak pouze „…v následujících navazujících pěti letech…“ (čl. VI nájemní smlouvy). Jestliže tedy odvolací soud na zjištěném skutkovém základě dovodil (navzdory nesprávné úvaze o neplatnosti ujednání o obnovování nájmu), že nájemní poměr účastníků by („tak jako tak“) skončil nejpozději dne 19. května 2013, pak se v konečném důsledku neodchýlil od citované (relevantní) judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe.
Při řešení otázky namítaného rozporu výkonu práva s dobrými mravy dospěl dovolací soud k závěru, že i tuto otázku je třeba posuzovat – s ohledem na ustanovení §3028 odst. 2 věty za středníkem o. z. – podle dosavadních právních předpisů, tj. podle §3 odst. 1 obč. zák., neboť předmětný byt dovolatelka užívá po uplynutí dohodnuté doby nájmu bez právního důvodu nejpozději od 20. května 2013, přičemž v té době také žalobci vzniklo právo na jeho vyklizení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2616/2015, z 20. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 114/2015, či z 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015).
Otázka vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení v konečném důsledku neodchýlil, vázal-li vyklizení bytu (vzhledem k okolnostem na straně dovolatelky) na delší než zákonnou lhůtu k vyklizení a neshledal-li podmínky zejména pro zamítnutí žaloby jako poslední možnosti (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalobce nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem), přičemž žalobce nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu