ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2820.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2820/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. V. H. , zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 846/1, proti žalovanému O. V. , zastoupenému JUDr. Janem Touškem, advokátem se sídlem Praze 10 – Strašnicích, Služeb 3056/4, o určení neplatnosti oznámení o jednostranném zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 201/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2016, č. j. 72 Co 351/2015-83, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2016, č. j. 72 Co 351/2015-83, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 /soudu prvního stupně/ dne 14. prosince 2011) určení, že je neplatné oznámení, jímž mu žalovaný jednostranně zvýšil nájemné z tam označeného bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) na částku 11.040,- Kč měsíčně s účinností od 1. ledna 2012 (dále též jen „Oznámení“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. ledna 2015, č. j. 40 C 201/2011-48, žalobě vyhověl a určil, že Oznámení je neplatné; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. ledna 2016, č. j. 72 Co 351/2015-83, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (pronajímatel bytu) dopisem ze dne 8. srpna 2011 oznámil žalobci (nájemci bytu), že mu zvyšuje nájemné z předmětného bytu na částku 11.040,- Kč měsíčně a že povinnost platit zvýšené nájemné mu vzniká dnem 1. ledna 2012. Současně zjistil, že zásilku obsahující Oznámení předal žalovaný k poštovní přepravě dne 28. srpna 2011, že po neúspěšném pokusu o doručení zásilky bylo dne 30. srpna 2011 vhozeno do žalobcovy poštovní schránky oznámení o jejím uložení na poště a že zásilka byla dne 14. září 2011 vrácena žalovanému jako nevyzvednutá zpět. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že oznámení o jednostranném zvýšení nájemného je vůči jeho adresátu účinné od okamžiku, kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát nabude objektivní možnost seznámit se s jeho obsahem (§45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“); v této souvislosti odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004. V návaznosti na to konstatoval, že Oznámení bylo proto žalobci účinně doručeno již dne 30. srpna 2011, kdy měl na základě sdělení pošty objektivně možnost si zásilku obsahující Oznámení vyzvednout na poště. Poté zdůraznil, že od okamžiku doručení písemného oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného nájemci se odvíjí počátek běhu prekluzivní lhůty pro podání žaloby na určení neplatnosti zvýšení nájemného ve smyslu §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 150/2009 Sb. (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“). Přitom včasné podání žaloby představuje jediný způsob, jak může nájemce zabránit povinnosti platit zvýšené nájemné, a po marném uplynutí uvedené lhůty soud žalobu zamítne, aniž se zabývá věcí samou, tj. otázkou platnosti jednostranného zvýšení nájemného (zde zmínil rozsudky Nejvyššího soudu z 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009, a z 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 1648/2011). Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně
– uzavřel, že žaloba na určení neplatnosti Oznámení, doručená soudu prvního stupně dne 14. prosince 2011, byla podána opožděně, neboť lhůta stanovená v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. v tomto případě marně uplynula již 30. listopadu 2011, tj. po třech měsících od doručení Oznámení žalobci. Dodal, že dospěl-li soud prvního stupně k odlišnému právnímu závěru s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2654/2010, šlo o odkaz nepřípadný, neboť citovaný rozsudek se týkal situace (o kterou však v souzené věci nejde), kdy písemné oznámení o zvýšení nájemného z bytu neobsahovalo pozdější datum vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil konstatováním, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání zejména vyjádřil přesvědčení, že není správná úvaha, že v daném případě byl nepřípadný odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2654/2010. V této souvislosti zdůraznil, že dovolací soud se v citovaném rozsudku zabýval otázkou konce běhu lhůty podle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. komplexně a nic na tom nemění ani okolnost, že oznámení o zvýšení nájemného v tam posuzované věci neobsahovalo pozdější datum vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí pak jednoznačně vyplývá, že nájemce je oprávněn podat žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného až do dne, který je jako den vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné uveden v oznámení o zvýšení nájemného. Dodal, že měla-li mu tedy podle Oznámení vzniknout povinnost platit zvýšené nájemné teprve dnem 1. ledna 2012, byla žaloba v této věci podána včas. Kromě toho však rovněž namítl, že v době, kdy mu byla doručována zásilka obsahující Oznámení, se nezdržoval v místě svého bydliště a že „s největší pravděpodobností se tedy zásilka nemohla dostat do sféry jeho dispozice hned v den vhození oznámení do schránky“ , nýbrž – pokud vůbec – „až třetí den po uložení“ (zde se odvolával na nález Ústavního soudu z 1. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13). Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky konce běhu lhůty k podání žaloby na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného /§3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb./), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho mimo jiné vyplývá, že pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilý dovolací důvod. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnil a jeho prostřednictvím brojil proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění významná pro posouzení otázky doručení oznámení o jednostranném zvýšení nájemného. Zde je tak výtka nesprávného právního posouzení věci nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. V tomto směru se jí proto dovolací soud nemohl blíže zabývat.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Práva a povinnosti účastníků týkající se úpravy nájemného z bytu dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. povinnost platit zvýšené nájemné vzniká dnem, který je uveden v oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve však prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí 3 kalendářních měsíců od jeho doručení nájemci. V této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného.
V soudní praxi není pochyb o tom, že lhůta k podání žaloby na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného (§3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.) je lhůtou hmotněprávní prekluzivní (jejím marným uplynutím vzniká /ze zákona/ nájemci povinnost platit zvýšené nájemné a žalobu na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného podanou po uplynutí této lhůty soud zamítne, aniž se zabývá věcí samou, tj. otázkou platnosti jednostranného zvýšení nájemného). K uvedenému závěru ohledně povahy zmíněné lhůty dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích z 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009, z 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 1648/2011, či ze 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2654/2010. V naposledy uvedeném rozhodnutí zaujal rovněž názor, že jde-li o lhůtu hmotněprávní (prekluzivní), pak tato lhůta je zachována, je-li žaloba podána u soudu před tím, než její běh skončí a než – na základě písemného oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného – vznikne nájemci povinnost platit v tomto oznámení stanovené (zvýšené) nájemné. Nájemce, jemuž bylo doručeno oznámení o jednostranném zvýšení nájemného, je tudíž oprávněn podat žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného do dne, který je jako den vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné uveden v oznámení o zvýšení nájemného.
Není-li v oznámení o zvýšení nájemného uveden pozdější den, od něhož je nájemce povinen platit zvýšené nájemné, pak běh lhůty pro podání žaloby na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného nemůže skončit před prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od doručení oznámení o zvýšení nájemného nájemci (§3 odst. 6 věta první zákona č. 107/2006 Sb.). Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i v poměrech souzené věci. Úvaha odvolacího soudu o nepřípadnosti odkazu soudu prvního stupně na posledně zmíněný rozsudek je zjevně neopodstatněná, neboť – jak příhodně poznamenal dovolatel – dovolací soud se v tomto rozsudku zabýval otázkou konce běhu lhůty ve smyslu §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. komplexně a jeho závěry jsou tak využitelné i pro případy, kdy oznámení o jednostranném zvýšení nájemného obsahuje pozdější datum vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné, než první den kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od jeho doručení nájemci.
Uvedené teze se v poměrech projednávané věci prosadí následovně. Bylo-li v písemném oznámení žalovaného o jednostranném zvýšení nájemného z bytu (dále opět jen „Oznámení“) uvedeno, že dovolateli vznikne povinnost platit zvýšené nájemné dnem 1. ledna 2012, nemohla mu lhůta pro podání žaloby na neplatnost zvýšení nájemného uplynout před 31. prosincem 2011 (tj. přede dnem bezprostředně předcházejícím dni vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné). Jestliže tedy dovolatel podal žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného u soudu dne 14. prosince 2011, byla lhůta ve smyslu ustanovení §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. zachována. Jeho žalobu proto nelze pokládat za opožděně podanou, jak nesprávně dovodil odvolací soud, a to i přesto, že byla fakticky podána až po třech měsících od doručení Oznámení.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu