ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3016.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 3016/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně GIP s.r.o. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Železná 492/18, IČO: 26712466, zastoupené Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 802/56, proti žalovanému městu Nymburk , se sídlem v Nymburce, Náměstí Přemyslovců 163, zastoupenému JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská třída 137/8, o zaplacení částky 2.930.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 42/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2016, č. j. 22 Co 431/2015-439, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. února 2016, č. j. 22 Co 431/2015-439, potvrdil rozsudek ze dne 24. září 2015, č. j. 9 C 42/2012-413, jímž Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 2.930.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Šlo o úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny (spočívající v odstranění budov z pozemků, které si žalobkyně pronajala od žalovaného nájemní smlouvou ze 17. května 2007 /dále též jen „budovy“, „pozemky“ a „Nájemní smlouva“/ za účelem následné výstavby bytového domu) zvýšila hodnota pronajaté věci ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že z posléze uvedených příčin je dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Především však nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. ovšem dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila a jeho prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla vady řízení (zejména námitkou, že napadené rozhodnutí bylo /pro ni/ překvapivé). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Nelze však ani přehlédnout, že za překvapivý dovolatelka označila (poněkud paradoxně) rovněž závěr o neplatnosti postupní smlouvy z 26. června 2008, tj. závěr, jejž podle obsahu spisu v průběhu řízení sama prosazovala (byť z jiného důvodu, než který uvedl odvolací soud) a jenž jí ve skutečnosti prospívá (odvolací soud z něj totiž usoudil na její aktivní věcnou legitimaci v daném sporu). Zbývá dodat, že bylo-li snad přesto jejím záměrem předložit k dovolacímu přezkumu – s přihlédnutím k obsahu dovolání – též otázku správnosti vlastního posouzení (ne)platnosti citované postupní smlouvy odvolacím soudem, pak v dovolání nevymezila – způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř. – způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a ani řádně nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.).
Práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru k pozemkům dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
V ustálené soudní praxi nebylo pochyb o tom, že ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, bylo ustanovením dispozitivního charakteru a připouštělo tedy odchylné ujednání; proto nebylo možné takové jiné ujednání kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle §574 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276, C 5278 a C 5279 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích z 25. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 5366/2008, či z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, a sdílí je i v poměrech souzené věci. V usnesení ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, uveřejněném pod C 5852 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud zaujal rovněž názor, že udělil-li pronajímatel ve smlouvě o nájmu nebytových prostor souhlas k provedení úprav na pronajaté věci s tím, že nájemce bude realizovat tyto úpravy na své náklady, není nájemce oprávněn domáhat se po ukončení nájemního vztahu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti. Od posledně uvedeného názoru se přitom dovolací soud neodklání ani v případě nájmu pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 2807/2013).
Vzhledem k uvedeným judikatorním závěrům se předně nelze ztotožnit s dovolací námitkou, že odvolací soud zaujal názor, že nutnou podmínkou pro přiznání nároku podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je úplné naplnění sjednaného účelu nájemní smlouvy. Uvedenou námitku pokládá dovolací soud za ryze účelovou a využívající poněkud zavádějící formulace, kterou odvolací soud použil, pokud v této souvislosti konstatoval, že dovolatelka ze své viny nenaplnila „i druhou část ujednání mezi účastníky, že postaví na ... pozemcích nový bytový dům“ . Zmíněné konstatování totiž nelze vytrhávat z kontextu a ve skutečnosti opomenout, že dovolatelka se zavázala odstranit budovy postavené na pozemcích „na své vlastní náklady“ , jak zdůraznil odvolací soud, byť současně dodal, že účel Nájemní smlouvy nesměřoval k tomu, aby žalovanému byly po skončení nájmu předány pouhé pozemky bez budov. V tomto kontextu lze uvedené konstatování smysluplně vyložit pouze tak, že dohoda účastníků vylučovala možnost dovolatelky domáhat se (po skončení nájmu) jakékoli (byť částečné) kompenzace nákladů vynaložených na pouhé odstranění budov z pozemků a že tedy právo na úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny zvýšila hodnota pronajaté věci (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), jí mohlo vzniknout až případně v souvislosti s následnou výstavbou bytového domu, kterou však z důvodů stojících výhradně na její straně nerealizovala. Zpochybnila-li pak dovolatelka správnost právního názoru, že v důsledku samotného odstranění budov z pozemků jí nevzniklo právo na zaplacení protihodnoty ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., též poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené zejména v ujednáních obsažených v čl. I./2. a čl. IV./2. Nájemní smlouvy a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom prostřednictvím nabídnutého výkladu dotčených ujednání Nájemní smlouvy se navíc domáhala, aby byla řešena jinak otázka vyřešená např. v již citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu z 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, či z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012.
Z řečeného vyplývá, že dovodil-li odvolací soud, že pouhým odstraněním budov z pozemků nevzniklo dovolatelce po skončení nájmu vůči žalovanému právo na zaplacení protihodnoty toho, o co se ke dni skončení nájmu zvýšila hodnota pozemků (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), pak se v konečném důsledku neodchýlil od shora citované judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe.
Ve vztahu k další dovoláním nastolené otázce aplikace ustanovení §2, §3 a §7 ve spojení s §3030 o. z. schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc odvolací soud žádný závěr s odkazem na citovaná ustanovení neučinil, a proto dovolací soud nemůže přezkoumávat neexistující právní názor. Kromě toho přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Snad jen na okraj lze i přesto – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – dodat, že pokud měla dovolatelka odstranit budovy z pronajatých pozemků nejen na vlastní náklady, ale též bez nároku na náhradu těchto nákladů (viz čl. I./2. a čl. IV./2. Nájemní smlouvy), nemohla důvodně očekávat, že jí takto vynaložené náklady budou po skončení nájmu jakkoli (byť částečně) kompenzovány.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu