ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3364.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 3364/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce města Kolín , se sídlem v Kolíně I, Karlovo náměstí 78, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem v Kolíně I, Kutnohorská 43, proti žalovanému Mgr. R. P. , zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, o zaplacení částky 26.460.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 110/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2015, č. j. 25 Co 220/2015-144, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2015, č. j. 25 Co 220/2015-144, se mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. března 2015, č. j. 13 C 110/2014-94, se v nákladovém výroku II. mění tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.530,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.130,- Kč k rukám Mgr. Bc. Tomáše Kasala, LL.M., advokáta se sídlem v Kolíně I, Kutnohorská 43, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Město Kolín (dále též jen „město“) se domáhalo, aby mu žalovaný zaplatil částku 26.460.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu náhrady škody. Škodu mu měl způsobit tím, že v roce 2009 jako jeho místostarosta, do jehož kompetence patřilo i oddělení správy majetku odboru regionálního rozvoje města, požádal soukromého podnikatele P. L. – jednatele obchodní společnosti COSS spol. s r. o. (dále jen „jmenovaná společnost“) – o úplatek ve výši 1.000.000,- Kč, jenž mu ho slíbil za to, že dojedná prodej tam specifikovaných pozemků (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“) z majetku města za 15.000.000,- Kč, tj. za nižší cenu než byla stanovena městským úřadem ve schváleném rozpočtu města (20.000.000,- Kč). Na základě této dohody v rozporu s ustanoveními §38 odst. 1 a 2 a §69 odst. 2 a 4 obecního zřízení (zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, v tehdy účinném znění – dále opět jen „obecní zřízení“) nechal předložit ke schválení nejprve radě města a po odsouhlasení radou i zastupitelstvu města návrh na prodej předmětných pozemků za uvedenou částku jmenované společnosti. Po schválení návrhu zastupitelstvem města byla dne 29. prosince 2009 uzavřena kupní smlouva (dále jen „kupní smlouva“), jíž město skutečně prodalo pozemky za částku 15.000.000,- Kč jmenované společnosti, která byla následně zapsána do katastru nemovitostí jako jejich vlastnice. Žalovaná částka měla představovat rozdíl mezi kupní cenou pozemků sjednanou v kupní smlouvě (15.000.000,- Kč) a obvyklou cenou pozemků stanovenou znaleckým posudkem (41.460.000,- Kč).
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. března 2015, č. j. 13 C 110/2014-94, žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému (k rukám jeho advokáta) na náhradě nákladů řízení částku 536.633,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Na zjištěném skutkovém základě zejména dovodil, že ačkoli se žalovaný dopustil jednání popsaného v žalobě a byl za ně v trestním řízení pravomocně uznán vinným trestnými činy přijímání úplatku podle §160 odst. 2 a odst. 4 písm. b/ tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 písm. a/ tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění do 31. prosince 2009 – dále opět jen „tr. zák.“), nemohl jím žalobci způsobit škodu odpovídající rozdílu mezi sjednanou a obvyklou cenou pozemků, neboť na základě kupní smlouvy nepozbyl (vzdor odchylnému katastrálnímu zápisu) vlastnické právo k předmětným pozemkům. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že bylo-li uzavření kupní smlouvy ze strany žalobce rozhodující částí skutku, za nějž byl žalovaný uznán vinným ze spáchání trestného činu, je kupní smlouva pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Současně shledal, že žalovaný neodpovídá ani za škodu, jež mohla vzniknout žalobci v důsledku neplatnosti kupní smlouvy, neboť neplatnost dotčené smlouvy by nastala i bez jeho protiprávního jednání vinou nedostatku předchozího zveřejnění řádného záměru prodeje pozemků ve smyslu §39 odst. 1 obecního zřízení. Za tohoto stavu žalobu zamítl. O nákladech řízení účastníků rozhodl – s odkazem na vyhlášku č. 177/1996 Sb. – podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. června 2015, č. j. 25 Co 220/2015-144, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném nákladovém výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 336.620,- Kč a žalobce je povinen ji zaplatit do dvou měsíců od právní moci rozsudku; jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud předně nepřisvědčil odvolací námitce, že soud prvního stupně neměl o nákladech řízení účastníků rozhodnout striktně podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř., neboť jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému (§150 o.s.ř.). V této souvislosti konstatoval, že ze samotných okolností projednávané věci takové důvody nevyplývají a jiné (další) okolnosti, které by odůvodňovaly odepření náhrady nákladů řízení, žalobce neuvedl. Nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně však přesto změnil ohledně částky představující prvostupňové náklady řízení žalovaného, jelikož některé náklady jím účtované na odměně za zastupování advokátem neuznal – z důvodů rozvedených v napadeném usnesení – za účelně vynaložené.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o.s.ř. V dovolání vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud měl při rozhodování o nákladech řízení využít moderačního oprávnění podle §150 o.s.ř. Předně namítl, že v daném sporu lze spatřovat důvod zvláštního zřetele hodný pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému zejména v okolnostech, které vedly k podání žaloby. Z těchto okolností jmenoval na prvním místě korupcí motivované protiprávní jednání žalovaného, za něž byl uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů a jímž se přinejmenším pokoušel způsobit škodu v majetkové sféře města, přestože v rozhodné době byl – kromě jiného – jeho místostarostou. Podle jeho mínění mu pak nezbývalo, než na toto amorální, resp. dokonce trestné jednání reagovat podáním žaloby na náhradu škody, neboť jako obec je ze zákona povinen chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy třetích osob a v případě, že k neoprávněnému zásahu již došlo, včas uplatňovat nároky z toho plynoucí (zde poukázal na ustanovení §38 odst. 1 a 6 obecního zřízení). Odvolacímu soudu dále také vytkl, že při úvaze, zda v souzené věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, zcela opomenul další okolnosti, které uvedl již ve svém odvolání, a sice že žalovaný – jako místostarosta města, do jehož kompetence patřilo i oddělení správy majetku odboru regionálního rozvoje města – zřejmě odpovídá též za druhý důvod neplatnosti kupní smlouvy (spočívající v absenci předchozího zveřejnění řádného záměru prodeje pozemků z majetku města ve smyslu §39 odst. 1 obecního zřízení) a že vzhledem k majetkovým poměrům účastníků, které ve svém odvolání rovněž předestřel, by se odepření náhrady nákladů řízení významně nedotklo majetkových poměrů žalovaného, zatímco pro něj by splnění uložené náhradové povinnosti znamenalo citelný zásah do rozpočtu a vedlo by až „k hranici neschopnosti plnit povinnosti… veřejnoprávní korporace“ . Z vyložených důvodů měl za to, že odvolací soud (resp. již soud prvního stupně) měl žalovanému odepřít právo na náhradu nákladů řízení postupem podle §150 o.s.ř. a jestliže tak neučinil, nedostál požadavkům na spravedlivost rozhodnutí o nákladech řízení, jak byly formulovány ustálenou soudní judikaturou; zde zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, z 8. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014, z 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014, a z 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014, a dále rovněž nálezy Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a z 28. května 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10. Mimo rámec uvedeného zastával rovněž názor, že odvolací soud (soud prvního stupně) pochybil i v tom, že vyjádření žalovaného k jeho námitkám proti protokolaci (obsaženým v elektronickém podání města z 9. března 2015) považoval za písemné podání ve smyslu §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. a potažmo mu za toto vyjádření přiznal odměnu účtovanou podle citovaného ustanovení. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V posuzovaném případě jde o rozhodnutí (o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč), jímž bylo odvolací řízení skončeno a v němž je řešena otázka procesního práva (otázka, zda v okolnostech souzené věci lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o.s.ř., jež ospravedlňují nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je proto pro řešení této otázky přípustné podle §237 o.s.ř. Pro úplnost zbývá dodat, že ve vztahu k další předložené právní otázce (otázce, zda vyjádření k námitkám proti protokolaci lze považovat za písemné podání ve smyslu §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho by její zkoumání bylo – z posléze uvedených důvodů – rovněž nadbytečné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud – zejména s odkazem na tam uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu – dovodil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o.s.ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o.s.ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení §150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o.s.ř., formulovanou v §150 o.s.ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je přitom třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která v dovolání odkázal dovolatel).
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. usnesení z 26. listopadu 2015, sp. zn. 25 Cdo 3740/2015, z 10. března 2016, sp. zn. 25 Cdo 5278/2015, či z 3. května 2016, sp. zn. 25 Cdo 5308/2015) zaujal rovněž právní názor, že okolnost, že účastník se proti druhému dopustil protiprávního jednání (včetně trestného činu), v jehož důsledku vznikl nárok na náhradu škody a tím bylo vyvoláno soudní řízení, lze v konkrétním případě považovat za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by bylo nespravedlivé ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení poškozenému, který v řízení úspěch neměl.
V projednávané věci sice o situaci popsanou v předchozím odstavci bezprostředně nejde (soud prvního stupně – stejně jako soudy rozhodující v trestním řízení – nedovodil, že by dovolateli vznikl nárok na náhradu škody v důsledku protiprávního jednání /trestného činu/ žalovaného), avšak v konkrétních okolnostech posuzovaného případu lze přesto spatřovat důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §150 o.s.ř. Důvod pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení dovolací soud shledává především v okolnostech, jež vedly k podání žaloby. Mezi těmito okolnostmi vyniká zejména korupcí motivované protiprávní jednání žalovaného, za něž byl uznán vinným mimo jiné ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 písm. a/ tr. zák. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu je rovněž opatření značného prospěchu sobě či jinému (v tomto případě jmenované společnosti). Přitom prospěchem se rozumí jakékoli protiprávní zvýhodnění veřejného činitele nebo jiné fyzické či právnické osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2007, sp. zn. 8 Tdo 312/2007). V tomto smyslu tak může mít i „značný prospěch“ charakter prospěchu nemateriálního (byť hodnotově ekvivalentního částce alespoň 500.000,- Kč – k tomu viz §89 odst. 11 tr. zák.). Mělo-li se však v dané věci dostat takového prospěchu jmenované společnosti v souvislosti s prodejem předmětných pozemků za cenu o 5.000.000,- Kč nižší, než se kterou počítal schválený rozpočet města, mohl dovolatel důvodně předpokládat, že dotčený prospěch měl charakter prospěchu materiálního a že byl realizován k jeho újmě (tj. ke škodě majetkové sféry města). Byť tedy žalovaný v tomto případě – vzhledem k výsledku řízení ve věci samé – důvodně hájil svá ohrožená práva či právem chráněné zájmy, nelze zde hovořit o tom, že by dovolatel podanou žalobou zasahoval do jeho právní sféry zcela „bezdůvodně“. Ostatně ani soud prvního stupně v tomto směru nevyloučil, že trestným činem žalovaného byla městu určitá škoda způsobena (třebaže mělo jít „pouze“ o škodu „sekundární“ /transakční náklady/ vyvolanou neplatností příslušné majetkové dispozice /kupní smlouvy/). Okolnost, že podle jeho závěru žalovaný neodpovídá ani za tuto škodu proto, že její vznik měl – kromě jeho protiprávního jednání – i jinou příčinu, pak není sama o sobě způsobilá převážit nad ostatními okolnostmi, kvůli nimž by bylo nespravedlivé, aby dovolateli byla uložena povinnost poskytnout mu náhradu nákladů, jež v daném sporu účelně vynaložil. V této souvislosti totiž nelze opomenout, že prodej pozemků z majetku města za sníženou cenu 15.000.000,- Kč by se bez jeho přičinění patrně vůbec neuskutečnil, že jej prosazoval především (ne-li výlučně) z vlastní ziskuchtivosti (z korupčního motivu), že takto projevil flagrantní lhostejnost k zájmům (zejména majetkovým) města, jež naopak měl – jako jeho místostarosta – důsledně hájit, že svým protiprávním jednáním (dosahujícím intenzity trestného činu) zároveň opatřil jinému (jmenované společnosti) značný prospěch a že za tohoto stavu mohl dovolatel důvodně předpokládat, že mu žalovaný způsobil škodu, jejíž náhradu je ze zákona povinen po něm vymáhat (viz §38 odst. 6 obecního zřízení).
Se zřetelem k řečenému dovolací soud dospěl k závěru, že již ve shora uvedených okolnostech lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o.s.ř., jež ospravedlňují, aby v souzené věci byla úspěšnému žalovanému zcela odepřena náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, na níž by jinak měl proti dovolateli právo (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v napadeném výroku I. z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace (§241a odst. 3 o.s.ř.) správné. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud uvedený výrok změnil (podle §243d písm. b/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty za středníkem o.s.ř.) tak, rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku II. v tom smyslu, že žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§150 o.s.ř.). Současně, a to v závislosti na úspěchu ve věci (zde ve sporu o náhradu nákladů nalézacího řízení), rozhodl (nově) o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (§243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Nakonec rozhodl rovněž o nákladech dovolacího řízení účastníků.
Při stanovení výše náhrady nákladů řízení přihlédl k tomu, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) tzv. přísudkovou vyhlášku, v důsledku čehož se při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), v rozhodném znění (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný. Náleží mu tedy náhrada nákladů tohoto řízení v plné výši (§142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §243c odst. 3 o.s.ř. a §224 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Náhrada nákladů odvolacího řízení sestává z odměny za zastupování žalobce advokátem při jednom úkonu právní služby představovaném odvoláním z 20. dubna 2015 proti rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé (č. l. 105 až 112 spisu; §11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, tvoří částka 536.633,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2014), čemuž podle §7 bodu 6 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 10.460,- Kč. Žalobci přitom náleží polovina této odměny ve výši 5.230,- Kč (§11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu). Vedle odměny dále stojí částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu). Za této situace dovolací soud zavázal žalovaného, který nebyl v odvolacím řízení úspěšný, aby žalobci zaplatil na náhradě nákladů tohoto řízení částku 5.530,- Kč (§224 odst. 1 a 2, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení pak dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a opět zavázal žalovaného, který nebyl úspěšný ani v tomto řízení, k náhradě nákladů vzniklých žalobci v souvislosti s podáním dovolání dne 27. září 2015 proti napadenému usnesení odvolacího soudu. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby představovaný dovoláním proti rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé (č. l. 156 až 159 spisu; §11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu – srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněné pod č. 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, tvoří tentokrát peněžité plnění (náhrada nákladů řízení přisouzená žalovanému odvolacím soudem) v částce 336.620,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), ze kterého činí podle §7 bodu 6 advokátního tarifu mimosmluvní odměna 9.660,- Kč. Žalobci přitom náleží polovina této odměny ve výši 4.830,- Kč (§11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu). K této částce je nakonec zapotřebí připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a zaplacený soudní poplatek z dovolání ve výši 2.000,- Kč (viz č. l. 178 spisu; §137 odst. 1 o.s.ř.). Celkově tak Nejvyšší soud přiznal žalobci k tíži žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.130,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. února 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu