ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3735.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 3735/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně SANATORIUM TROCNOV a.s. , se sídlem v Praze 10, R. A. Dvorského 600, IČO 49241044, zastoupené JUDr. Olgou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Charlese de Gaulla 800/3, proti žalovanému statutárnímu městu Karlovy Vary , se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, IČO 00254657, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, pro 9.706.604 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 301/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. dubna 2016, č. j. 56 Co 349/2015-285, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 57.402 Kč k rukám JUDr. Jany Wenigové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 4. 2016, č. j. 56 Co 349/2015-285, potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 8. 2015, č. j. 14 C 301/2013-235, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 9.706.604 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), dále změnil výrok o nákladech řízení ohledně jejich výše (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že žalobkyně jako nájemce a žalovaný jako pronajímatel uzavřeli dne 1. 7. 1997 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byla budova v K. V. na třídě K. J. (lázeňský dům T.) a pozemky st. p. č. 1724 a p. č. 1723, vše v k. ú. a obci K. V. Obsahem smlouvy bylo i ujednání, že nájemce je povinen po dobu trvání nájmu na své náklady odstraňovat závady předmětu pronájmu (provádět opravy), což umožňoval dispozitivní charakter ustanovení §664 a §669 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dále doplnil, že z obsahu uzavřené nájemní smlouvy není zřejmé, že by se jednalo o cesi práv a povinností z předcházející nájemní smlouvy ze dne 30. 4. 1993.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
Otázka výkladu smluv podle §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i v soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98) ustálená. Podle §35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.), určitost projevu vůle písemného právního úkonu pak musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Odvolací soud (i soud prvního stupně) vyložil obsah článků 7. a 8. nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky podle shora uvedených výkladových pravidel a jeho závěr o tom, že účastníci si v souladu s dispozitivním charakterem ustanovení §664 a 669 obč. zák. sjednali, že náklady na opravu předmětu pronájmu po dobu trvání nájmu ponese nájemce, se od ustálené rozhodovací praxe neodchyluje (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007).
Zpochybňuje-li dovolatelka především výklad §205a o. s. ř. odvolacím soudem při posouzení jí namítaného přechodu (cese) práv a závazků z původní nájemní smlouvy ze dne 30. 4. 1993, přehlíží, že na aplikaci uvedeného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti založeno není. Třebaže odvolací soud považoval žalobkyní poprvé v odvolání namítanou cesi ve smyslu §205a o. s. ř. za novou skutečnost, po právní stránce ji (negativně) vyřešil. Jeho závěr o tom, že se o cesi nejedná, odpovídá obsahu nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 1997, kde je v článku 14. bodě 3. výslovně uvedeno, že tato smlouva ruší v plném rozsahu předchozí nájemní smlouvu ze dne 30. 4. 1993.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné, a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu