ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5419.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5419/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně JAKUB a. s. , se sídlem v Praze 9 – Hloubětíně, Kolbenova 568/29, IČO: 47784547, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2
– Novém Městě, Botičská 1936/4, proti žalovanému P. Š. , zastoupenému JUDr. Soňou Rákosovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Dobětická 2333/10, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 208/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 12 Co 121/2014-187, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.954,- Kč k rukám JUDr. Soni Rákosové, advokátky se sídlem v Ústí nad Labem, Dobětická 2333/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 7 C 208/2011-161, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím (z titulu bezdůvodného obohacení ve výši nájemného v místě a čase obvyklém, které mu mělo vzniknout užíváním tam označeného bytu bez právního důvodu v době od 1. listopadu 2008 do 30. listopadu 2010); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 12 Co 121/2014-187, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť v něm nastolenou otázku, za jakých předpokladů lze uvažovat o zajištění bytové náhrady ve formě přisouzeného náhradního bytu, vyřešil odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, uveřejněné pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že jestliže oprávněný při soudním výkonu rozhodnutí vyklizením bytu tvrdí, že bytovou náhradu pro povinného zajistil sám, nemusí se obracet na obec se žádostí o zajištění bytové náhrady podle zákona č. 102/1992 Sb., ale musí toto zajištění náhrady doložit věrohodným způsobem. Lze tak učinit např. doložením prohlášení vlastníka domu o tom, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu, popřípadě doložením toho, že uzavřel s vlastníkem domu nájemní smlouvu ve prospěch povinného. Jde-li o byt, k němuž má oprávněný sám nájemní právo, bylo by možné doložit i uzavření dohody o skončení nájmu s odkládací podmínkou pro případ vyhovění návrhu na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. K obsahově shodným závěrům dospěl také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 28. listopadu 1996, sp. zn. 2 Cdon 138/96, uveřejněném pod č. 15/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a přihlásil se k nim např. i v rozsudcích z 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 2354/2010 (na nějž dovolatelka odkázala) a nejnověji z 18. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 1511/2016. Je zapotřebí dodat, že uvedené závěry jsou využitelné v projednávané věci i přesto, že v důsledku změny právní úpravy již není zákonem upravena působnost obce při zajišťování bytové náhrady (§1 - 6 zákona č. 102/1992 Sb., který byl s účinností od 1. 1. 2014 zrušen). Ingerence obce byla i za účinnosti zákona č. 102/1992 Sb. jen podpůrná, obci byla povinnost poskytnout součinnost při zajišťování bytové náhrady uložena až pro případ, že oprávněný nemohl zajistit bytovou náhradu sám (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 1511/2016). Přiměřeností takto zajištěné bytové náhrady se Nejvyšší soud zabýval rovněž v řadě svých rozhodnutí (v nich dospěl k závěru, že náhradní byt musí být zpravidla zajištěn na dobu neurčitou a že jedním z hledisek je i výše nájemného v zajišťované bytové náhradě /srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 823/2004/, které se neposuzuje ve vztahu k sociálním poměrům povinného, nýbrž ve vztahu k vyklizovanému bytu /srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 1edna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2488/2005, a nález Ústavního soudu z 23. září 2004, sp. zn. IV. ÚS 524/2003/).
V projednávané věci se odvolací soud otázkou zajištění přisouzené bytové náhrady pro žalovaného zabýval ve vztahu k oběma tam uvedeným nabídkám, v intencích uvedené judikatury popsal důvody, pro něž žádná z nabídek neodpovídá požadavkům na zajištění této formy bytové náhrady, jeho úvahy v tomto směru odpovídají rovněž zásadám logiky a vzhledem ke zjištěným skutečnostem nejsou zjevně nepřiměřené. Lze uzavřít, že odvolací soud posoudil otázku věrohodného zajištění bytové náhrady pro žalovaného v intencích dlouhodobě ustálené judikatury dovolacího soudu.
Vzhledem k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek zbývá dodat, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
– se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. února 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu