ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5668.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5668/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně BAK stavební společnost, a. s., se sídlem Praha 4, Antala Staška 510/38, IČO: 28402758, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, proti žalovanému J. M. , místem podnikání Praskačka 215, zastoupenému JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, náměstí 5. května 812/8, o zaplacení částky 470.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 38/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. července 2016, č. j. 47 Co 113/2016-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.681,- Kč k rukám JUDr. Pavla Jelínka, Ph.D., advokáta se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (podnájemkyně nebytových prostor) se domáhala, aby jí žalovaný (nájemce nebytových prostor) zaplatil částku 470.000,- Kč jako nedoplatek ze smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 3. ledna 2005 s odkazem na ustanovení §269 obch. zák. (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy – dále opět je „obch. zák.“), a dodatku k ní ze dne 10. ledna 2005 (dále též jen „Smlouva“).
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 18 C 38/2015-123, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. července 2016, č. j. 47 Co 113/2016-158, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 470.000,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v posuzované věci.
Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám však nelze především ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnil a jeho prostřednictvím se pokusil zpochybnit zjištěný skutkový stav rozhodný pro posouzení uplatněného nároku.
Při posuzování účinně nastolených dovolacích námitek dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Napadené rozhodnutí je založeno jednak na právním názoru, že ve Smlouvě uzavřené podle §269 odst. 2 obch. zák., konkrétně v jejím čl. II., byl dostatečně určitě (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy /dále jen „obč. zák.“/, ve spojení s §1 odst. 2 obch. zák.) sjednán závazek žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1.000.000,- Kč jako část zůstatkové hodnoty prací (tam vyjmenovaných), jimiž zhodnotila podnajaté nebytové prostory, a jednak na právním názoru, že Smlouva není neplatná, neboť – z důvodů v rozhodnutí specifikovaných – smluvní strany neobešly ustanovení §667 odst. 1 a ani §451 obč. zák. Kromě toho spočívá rovněž na názoru, že zde nejde o případ výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.).
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních názorů, že v daném případě jde o smlouvu uzavřenou podle §269 odst. 2 obch. zák. a že v ní byl dostatečně určitě sjednán závazek žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1.000.000,- Kč jako část zůstatkové hodnoty prací, jimiž nebytové prostory zhodnotila. Z tohoto důvodu a také s přihlédnutím k tomu, že v daném případě nejde o nárok podle §667 odst. 1, popřípadě podle §451 odst. 1 a 2 obč. zák., nýbrž jde o plnění ze smlouvy (jejíž možnost vyplývá již z toho, že úprava závazkové části obchodního zákoníku je primárně dispozitivní povahy, a pokud nejde o ustanovení donucující povahy, jež jsou takto výslovně označena v §263 nebo výslovné zákazy, je smluvní volnost účastníků neomezená), dovolací soud z uvedených právních názorů vychází.
K dovolací námitce týkající se neplatnosti Smlouvy pro obcházení zákona, konkrétně ustanovení §667 odst. 1 a §451 odst. 1 a 2 obč. zák., dovolací soud uvádí následující.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. o změnách na pronajaté věci se sice uplatní i při nájmu nebytového prostoru (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 125 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/, a dále např. z 26. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1364/2007, na nějž dovolatel odkázal), avšak vztahuje se (pamatuje) pouze na případy, kdy pronajaté nebytové prostory byly zhodnoceny – za splnění v něm uvedených předpokladů – na náklady nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 26 Odo 374/2006). Nejvyšší soud v uvedených souvislostech rovněž dovodil, že účelem ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je vypořádat investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele, a to subjektem, jenž je pronajímatelem ke dni skončení nájmu věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, uveřejněný pod č. 92/2012 časopisu Soudní judikatura). Na tom, že ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. je nepoužitelné ve vztahu mezi nájemcem a podnájemcem, nic nemění ani to, že citované ustanovení je ustanovením dispozitivního charakteru a připouští tedy odchylné ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5278/2008 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu); rozhodující totiž je, že uvedené odchylné ujednání připadá v úvahu pouze ve vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem a nikoli ve vztahu mezi nájemcem a podnájemcem. Je-li z těchto důvodů ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. neaplikovatelné ve vztahu mezi nájemcem a podnájemcem a nešlo-li by zde zároveň o bezdůvodné obohacení (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.) na straně nájemce (nýbrž na straně pronajímatele), je ve vztahu mezi nájemcem a podnájemcem – logicky vzato – protismyslné uvažovat o obcházení těchto ustanovení a tudíž také o neplatnosti Smlouvy pro obcházení zákona.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že dovolací soud vychází z dovoláním nezpochybněného právního názoru odvolacího soudu, že ve Smlouvě byl dostatečně určitě (ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák.) sjednán závazek žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1.000.000,- Kč jako část zůstatkové hodnoty prací, jimiž nebytové prostory zhodnotila. Vzhledem k námitce, že dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 861/2001 a 33 Cdo 1368/2004 (u Nejvyššího soudu je vedena pouze věc sp. zn. 20 Cdo 1368/2004, v níž však posléze zmíněné otázky nebyly řešeny) „vyvrátil existenci závazku titulem bezdůvodného obohacení“ , dovolací soud nad rámec již řečeného dodává následující. V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení §323 obch. zák. jako podmínku uznání závazku vyžadovalo, že musí jít o závazek „určitý“, tj. že závazek musí být jednoznačně identifikován. Jelikož způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Za situace, kdy je zákonem pro uznání závazku vyžadována písemná forma, pak určitost úkonu uznání (určitost uznávaného dluhu) musí vyplývat z písemného projevu dlužníka. Není-li dluh určen ani odkazem na příslušné faktury, nelze určitost úkonu, pro který je předepsána písemná forma, dovodit z toho, že účastníkům právního vztahu mělo být (bylo) zcela zřejmé, jaký konkrétní závazek dlužník uznává (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 18. října 2005, sp. zn. 32 Cdo 1415/2004, uveřejněný pod č. 9/2006 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011). V posléze citovaném rozsudku pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že vyvracet domněnku existence určitého závazku v uznaném rozsahu v době uznání (§323 odst. 1 věta první obch. zák.), je v takovém případě úkolem toho, kdo závazek uznal.
Podle názoru dovolacího soudu v posuzovaném případě dovolatel ve Smlouvě písemně uznal (§323 odst. 1 obch. zák.) dostatečně určitě specifikovaný závazek, který následně z větší poloviny (co do částky 530.000,- Kč) rovněž splnil. Splnil-li takto z větší poloviny svůj závazek, lze usuzovat, že tímto plněním uznal i zbytek závazku; pak má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu (§323 odst. 2 ve spojení s §407 odst. 3 obch. zák.). S přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v předchozí části odůvodnění tohoto rozhodnutí ohledně aplikace ustanovení §667 odst. 1 a §451 odst. 1 a 2 obč. zák., zastává dovolací soud názor, že dovolateli se nepodařilo vyvrátit domněnku existence závazku v uznaném rozsahu v době uznání.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak avizoval dovolatel – na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmé nejen to, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i to, od které "ustálené rozhodovací praxe" (rozuměno judikatury dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatel ve vztahu k otázce výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nedostál. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) totiž vyplývá, že sice nesouhlasil s právním názorem, který odvolací soud přijal při posouzení uvedené otázky, avšak již nespecifikoval, od které „relevantní“ rozhodovací praxe se řešení dané otázky odchyluje.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu i „ve výrocích II, III.“ , tj. v nákladových výrocích. Ve vztahu k těmto výrokům však rovněž dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v tomto ohledu v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které ze čtyř kritérií uvedených v ustanovení §237 považuje pro účely přípustnosti dovolání ve vztahu k nákladovým výrokům za splněné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu