ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.2708.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 2708/2017-574
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci žalobkyně L. P. , zastoupené Mgr. Josefem Struhařem, advokátem, se sídlem v Hlučíně, Opavská 1868/8, PSČ 748 01, proti žalovanému B. P., zastoupenému Mgr. Hanou Bočkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Nádražní 308/3, PSČ 702 00, o zrušení věcného břemene, o žalobách pro zmatečnost podaných žalovaným proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 17. ledna 2008, č. j. 9 C 235/2005-100, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2008, č. j. 11 Co 241/2008-163, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 14. února 2012, č. j. 9 C 361/2008-100, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2012, č. j. 11 Co 310/2012-147, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 235/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. října 2016, č. j. 11 Co 205/2016-504, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 14. ledna 2016, č. j. 9 C 235/2005-444, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalovaným proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 17. ledna 2008, č. j. 9 C 235/2005-100, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2008, č. j. 11 Co 241/2008-163 (výrok I.), a žalobu pro zmatečnost podanou žalovaným proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 14. února 2012, č. j. 9 C 361/2008-100, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2012, č. j. 11 Co 310/2012-147 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatel co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „právní otázky níže vymezené k dovolacímu přezkumu dílem doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, dílem má být otázka včasnosti podání žaloby pro zmatečnost posouzena dovolacím soudem jinak a dílem by se při jejich řešení měl dovolací soud odchýlit od své vlastní dosavadní rozhodovací praxe“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Neuvedl-li dovolatel u každé z formulovaných otázek (pouze) jeden ze čtyř konkrétních předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., nedostál požadavku na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Argument, podle kterého má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu).
Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázky „doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Těmto požadavkům dovolatel nedostál, když z dovolání není patrné, která konkrétní dovolacím soudem již vyřešená otázka hmotného nebo procesního práva má být (podle mínění dovolatele) posouzena jinak, resp. od kterého svého řešení takové otázky se má dovolací soud odchýlit, ani kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Marek Doležal
pověřený člen senátu