ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.634.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 634/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele A. S. , zastoupeného Mgr. Jiřím Klimíčkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 9, U Svobodárny 2460/3a, PSČ 190 00, za účasti 1) Ing. J. D. , zastoupeného Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, a 2) FOMEI a. s. , se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 2015/10, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 46504869, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o přezkoumání přiměřenosti protiplnění, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 4/2010, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2016, č. j. 7 Cmo 293/2016-342, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2016, č. j. 74 Cm 4/2010-326, kterým byla zamítnuta žádost navrhovatele o ustanovení jiného právního zástupce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., jako je tomu v této věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolatel v rozporu se shora citovanými závěry neuvádí žádná rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení otázky, zda má právo na ustanovení jiného právního zástupce, odchýlit. Nejvyšší soud sám si rovněž není vědom žádného svého rozhodnutí, jemuž by se napadené rozhodnutí mělo protivit.
Dovolatelem tvrzený rozpor s označeným rozhodnutím Ústavního soudu požadavku plynoucímu z §237 o. s. ř. nevyhovuje, nehledě k tomu, že toto rozhodnutí závěry, na jejichž základě by bylo možné usuzovat na nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neformuluje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu