ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.750.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 750/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele Ing. V. S. , zastoupeného JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Prostorná 811/4, PSČ 709 00, za účasti Bytového družstva Špálova 31 "v likvidaci" , se sídlem v Ostravě, Špálova 1080/31, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25851411, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, PSČ 702 00, o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 22/2014, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2016, č. j. 8 Cmo 268/2016-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit Bytovému družstvu Špálova 31 "v likvidaci" na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. července 2016, č. j. 29 Cm 22/2014-148, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení č. 3 členské schůze Bytového družstva Špálova 31 "v likvidaci" (dále jen „družstvo“) konané dne 10. prosince 2013 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když usnesením ze dne 3. února 2016, č. j. 8 Cmo 335/2015-101, odvolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2015, č. j. 29 Cm 22/2014-63, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolatel k předpokladům přípustnosti dovolání uvádí, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při vyřešení otázky procesního práva a v rozporu s ustálenou judikaturou se nevypořádal s navrženými důkazy, které navrhovatel navrhoval již v žalobě a poté u jednání před Krajským soudem v Ostravě dne 19. 7. 2016.“
Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť konkrétní otázku procesního práva a konkrétní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení takové otázky odchýlit, nevymezil a tyto náležitosti nelze zjistit ani z obsahu dovolání. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008, který je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu, je zcela nedostatečný, neboť není zřejmé, jaké „závěry“ tohoto rozhodnutí „podle názoru dovolatele na situaci dopadají“.
Namítá-li dovolatel, že soudy „se vůbec nevypořádaly s důkazními návrhy navrhovatele a nevypořádaly se ani s tvrzeními navrhovatele“, namítá tím existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. 33 Odo 8/2004, ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel k předpokladům přípustnosti dále uvádí, že „napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“.
Argument, podle kterého by právní otázka „měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“ (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu), či ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14.
Ani tomuto požadavku dovolatel nedostál, když neuvedl, od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má Nejvyšší soud odchýlit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné družstvo domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu