ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.183.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 183/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce L. K. , zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3262/88a, proti žalované V. B. , zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení 1 268 973 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 291/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2014, č. j. 21 Co 435/2014-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 552,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Dvořáčka, advokáta v Praze 8.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 15 C 291/2013-116, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 268 973 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalovaná částka představovala náklady spojené s rekonstrukcí bytu, který žalobce obýval na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s žalovanou, jež se měla zavázat na základě ústní dohody uhradit tyto náklady v případě, že žalobce byt opustí. Soud prvního stupně vycházeje z žalobních tvrzení o existenci této dohody uzavřel, že pokud by mezi účastníky skutečně byla předmětná dohoda uzavřena, byla by žaloba podána předčasně, neboť úhrada nákladů na rekonstrukci byla vázána na opuštění bytu žalobcem, který jej však stále bez právního titulu obývá; závěr o neplatnosti nájemní smlouvy byl učiněn v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 12 C 190/97 a v řízením vedeném u téhož soudu (opět mezi týmiž účastníky) pod sp. zn. 9 C 352/2010 pravomocně uloženou povinnost byt vyklidit žalobce nesplnil. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že i kdyby byla taková dohoda mezi účastníky uzavřena, byla by pro neurčitost a nedostatek písemné formy neplatná, a proto na případ neaplikoval ustanovení o nájemní smlouvě, nýbrž nárok dovolatele posoudil jako bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení nemovitosti, ovšem shledal důvodnou námitku promlčení, neboť promlčecí doba začala běžet od ukončení rekonstrukčních prací v roce 1997 a žaloba byla podána až v roce 2013.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 21 Co 435/2014-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně měl závěr o předčasnosti podané žaloby za správný. Gramatický i logický výklad tvrzení žalobce, že žalovaná se mu zavázala nahradit náklady spojené s rekonstrukcí bytu v případě, že žalobce byt opustí (že by jej opouštěl), vede k závěru, že povinnost žalované uhradit náklady rekonstrukce bytu je vázána pouze na případ vyklizení bytu žalobcem. Soud neshledal důvod, proč by měla být žalovaná zavázána k plnění v době, kdy žalobce byt ještě užívá, odmítl námitku, že má být posuzován objektivní stav, dle něhož byla žalobci uložena povinnost byt vyklidit, neboť to z tvrzení samotného žalobce nevyplývá a ten navíc i nadále z finančních a zdravotních důvodů v bytě setrvává. Ostatní skutkové a právní závěry soudu prvního stupně (o existenci bezdůvodného obohacení a o promlčení tohoto nároku) nepovažoval za významné pro posouzení věci.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z nesprávného posouzení otázky předčasnosti podané žaloby a z nesprávného posouzení právního jednání a smlouvy. Namítá, že v den uzavření domnělé nájemní smlouvy mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda obsahující závazek žalované nahradit mu náklady vynaložené na rekonstrukci předmětného bytu pro případ, že by se z něj měl odstěhovat. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaná není povinna plnit závazek do doby, než se z bytu vystěhuje, neboť soudy nesprávně vyložily příslušná ustanovení a judikaturu neboť z té vyplývá, že je-li možno požadovat splnění závazku, a tento závazek není dobrovolně splněn, je dán důvod k podání žaloby. Žalovaná splnění závazku odmítla. Ujednání mezi dovolatelem a žalovanou je (podle přesvědčení dovolatele) určité. Dovolatel namítl i nesprávný výklad odkládací podmínky podle §36 odst. 2 obč. zák., neboť povinnost žalované nahradit dovolateli náklady na rekonstrukci byla vázána na jeho vůli byt vyklidit, jež ovšem byla nahrazena rozhodnutím soudu o povinnosti vyklidit byt, zatímco soudy v rozporu s ustálenou praxí operují s faktickým vyklizením bytu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání předně uvádí, že dovolání je nepřípustné, neboť žalobce jednak neuvedl relevantní dovolací důvod, a jednak otázky, které formuloval, nejsou dostatečně konkrétní ve smyslu §237 o. s. ř. a vztahují se spíše ke skutkovému posouzení. Během sporu také účelově pozměňoval tvrzení o obsahu předmětné ústní dohody.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se předně zabýval jeho přípustností ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinnému 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) ani vymezení relevantních právních otázek a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání (aby dovolací soud vůbec mohl přistoupit ke zkoumání toho, zda byla skutečně naplněna některá ze skutkových podstat ustanovení §237 o. s. ř.) je právě vymezení důvodu dovolání podle §237 o. s. ř. s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedené nesprávné právní posouzení pak musí být formulováno zcela konkrétně a ve vazbě na závěry vyslovené v odvolacím rozhodnutí. Dovolání tedy musí být formulováno tak, aby z něj bylo přesně patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné a dále musí uvést, a to ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.) a odůvodnit, jaké právní posouzení považuje za správné (nevystačí si tedy s obecnou polemikou kritizující právní závěry soudu). Bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a bez formulace právní otázky, kterou považuje za vadně řešenou (a bez formulace správného právního řešení), nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel v dovolání toliko odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř., ovšem bez specifikace jednoho (více) předpokladů přípustnosti dovolání ve vazbě na danou věc a pouze konstatuje nesprávné posouzení předčasnosti žaloby a dále pak také nesprávné posouzení ustanovení obč. zák. účinného do 31. 12. 2013 vztahujících se k výkladu právních jednání a smluv . Z uvedeného však nelze dovodit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. má za naplněné a neumožňují to ani následující námitky (viz čl. III dovolání), jež jsou toliko polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, resp. formulací vlastní skutkové verze dané věci (soudy dovodily, že žalovaná má plnit až po opuštění bytu žalobcem, zatímco žalobce oproti formulaci žaloby dovozuje opak). Zcela nepřípadný je také odkaz na (žádným způsobem nespecifikovanou) judikaturu, podle které může žalobce požadovat splnění závazku, není-li plněn dobrovolně, jestliže odvolací soud vyšel ze (zcela odlišného) závěru, že po žalované nemůže být plnění požadováno před opuštěním bytu žalobcem. Jinak řečeno soud dovodil, že tvrzený závazek ještě nevznikl, a proto je žaloba předčasná. Platí totiž, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci – zde faktické posouzení absence povinnosti žalované již plnit žalobci - vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, a usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Taktéž za irelevantní z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. považuje dovolací soud námitku poukazující ve světle soudní judikatury (dovolatel neuvádí jaké, a to ani zmíněním právního názoru ve vazbě na obdobné skutkové okolnosti) na to, že ujednání účastníků o náhradě nákladů rekonstrukce jest považovat za určité, neboť tuto otázku odvolací soud, který vyšel ze závěru o předčasnosti žaloby, vůbec neřešil (nepřezkoumával), resp. pro svůj závěr ani řešit nepotřeboval. Nad to nelze odhlédnout od faktu, že i tato námitka je fakticky námitkou skutkovou, kritizující ve skutečnosti závěry, na základě kterých soud prvního stupně dovodil neurčitosti ujednání, jež přípustnost dovolání v dovolacím režimu po 1. 1. 2013 sama založit nemůže, i kdyby se vázala k otázce na které je odvolací rozhodnutí vystavěno.
Obdobně nemůže být žalobce úspěšný se zpochybňováním nastíněných důkazů (resp. jejich hodnocení) nutných ke zjištění obsahu odkládací podmínky, tedy momentu, kdy měla žalované vzniknout povinnost plnit náklady vynaložené na rekonstrukci bytu, neboť ani zde nejde o nic jiného než o zpochybňování skutkových závěrů (jejich podloženosti a správnosti), bez nichž výklad ujednání účastníků dozajista není možný. Pro úplnost lze v uvedené souvislosti poukázat na hodnocení této skutečnosti soudy nižších stupňů, které se jí podrobně zabývaly a zjevně učinily (především odvolací soud) nejen závěry vyplývající z obsahu spisu (zejména z vyjádření samotného žalobce), ale taktéž závěry logické, když ze všech skutečností dovozuje, že nárok žalobce je vázán na okamžik faktického opuštění bytu, t. j. na moment, kdy jej skutečně přestane užívat (a spolu s tím konsumovat i tvrzené zhodnocení); takový závěr zcela jistě nelze považovat za nelogický či nesouladný (natož extrémně nesouladný) se spisovými podklady, z nichž odvolací soud vycházel.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolatel v dovolání, jakkoli obsáhlém, nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. byl podle něj naplněn, a je proto zřejmé, že dovolání je, vadné. Trpí-li dovolání vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, nýbrž je musel odmítnout, jak již uvedeno shora (§243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).
S ohledem na odmítnutí dovolání, a to i z důvodů, na které poukazovala žalovaná (pro vadnost dovolání) bylo nutné žalované přiznat náhradu nákladů dovolacího řízení (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.), neboť je nutno je mít za účelně vynaložené. K nákladům žalované patří odměna advokáta (počítaná z hodnoty sporu 1 268 973 Kč) v částce 13 380 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] z obou těchto částek, což celkem představuje sumu 16 552,80 Kč, kterou je žalobce povinen nahradit žalované k rukám jejího advokáta.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu