ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2022.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2022/2017-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně STATEK DOUBRAVKA, s.r.o. , IČ 465 08 431, se sídlem v Chotěboři, Riegrova 27, zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská 1081/16, proti žalovaným 1. I. F. , 2. S. V. , 3. M. D. , 4. J. H. , 5. J. D. , zastoupené Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, a 6. E. H. , o zaplacení částek 3.838.815,23 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 35/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2016, č. j. 15 Co 278/2016-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 3. 2016, č. j. 13 C 35/2015-268, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně na žalovaných domáhala zaplacení blíže specifikovaných částek (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dlužník žalobkyně V. N. byl trestním rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry, neboť na svůj účet převedl finanční prostředky žalobkyně, jež následně využil ke koupi nemovitostí od žalovaných, resp. jejich právních předchůdců. Současně byl povinován zaplatit žalobkyni náhradu škody. V rámci exekuce pověřený soudní exekutor vydal exekuční příkaz k přikázání jiné pohledávky vůči žalovaným z titulu jejich povinnosti vrátit kupní cenu, jež jim byla uhrazena na základě absolutně neplatných kupních smluv uzavřených se zmíněným dlužníkem. Proti žalovaným odmítajícím požadované plnění poskytnout podala žalobkyně poddlužnickou žalobu podle §315 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Z uvedeného vycházeje, zabýval se soud prvního stupně existencí hmotněprávního vztahu mezi žalovanými a povinným z rozsudku soudu v trestním řízení (tj. V. N.). Dovodil, že kupní smlouvy nelze mít za neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neb nebyly uzavřeny v rozporu se zákonem, neobchází jej a ani se nepříčí dobrým mravům, pročež dospěl k závěru, že dlužník nemá vůči žalovaným žádnou existující pohledávku, dodávaje, že disponoval-li by vůči nim nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniknuvšího plněním z neplatného právního úkonu, bylo by tomu odpovídající právo již promlčeno.
K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 15 Co 278/2016-305, potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožňuje se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jejich následným právním posouzením, připomněl, že v řízení o poddlužnické žalobě se poddlužník může úspěšně bránit námitkou, dle níž povinnost plnit v rozhodný okamžik neměl kupříkladu z důvodu neexistence pohledávky, jejího zániku apod. Souhlasil se závěry obvodního soudu, že dotčené kupní smlouvy nejsou neplatné, a proto nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení žalovaných na úkor V. N. Zdůraznil přitom, že ani původ finančních prostředků nemůže mít v daném případě vliv na platnost sjednávaných smluv, a zasáhnout tak do právní jistoty žalovaných jakožto strany smlouvy. Neshledávaje existenci pohledávky mezi dlužníkem žalobkyně a žalovanými, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Za nesprávný označuje závěr soudů přijatý ve vztahu k dle ní zásadní otázce projednávané věci, a sice platnosti kupních smluv uzavřených mezi V. N. a žalovanými. Akcentuje, že peníze získané trestnou činností byly následně použity na koupi pozemků, jež je proto neplatná, neboť byla součástí trestného jednání, a kupní smlouvy tak byly uzavřeny contra legem, contra bonos mores, či byl jejich sjednáním obcházen zákon. Posouzení věci odvolacím soudem se tudíž příčí konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2705/2006. Rovněž zdůrazňuje, že po celou dobu docházelo toliko k postupování pohledávek, prostřednictvím nichž byla cena za nemovitosti žalovaným hrazena, nemohlo tedy nastat soudy konstatované smísení finančních prostředků V. N. a jím zpronevěřených peněz. Přitakání rozhodnutím soudů nižších instancí označuje za legalizaci výnosů trestné činnosti. Závěrem pak dodává, že právo nemohlo být promlčeno, jak naznačoval soud prvního stupně, poněvadž k bezdůvodnému obohacení došlo úmyslně, pročež se právo na jeho vydání promlčuje v desetileté promlčecí době. S ohledem na vylíčené navrhuje zrušení rozsudků městského i obvodního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
Poukazuje-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, považujíc rozhodnutí odvolacího soudu za s ním rozporné, nelze její argumentaci přitakat již pro odlišnost skutkových okolností obou dotčených případů. Zatímco ve věci řešené v citovaném rozsudku byl spáchán trestný čin podvodu, za nějž byl žalovaný uznán pravomocně vinným v trestním řízení, právě uzavřením smlouvy, jejíž platnost byla předmětem občanskoprávního sporu, v nynějším případě byly kupní smlouvy uzavírány za situace, kdy V. N. již dále disponoval s neoprávněně (přisvojením si cizí věci) získanými finančními prostředky. Nadto lze upozornit, že žalobkyní citované rozhodnutí bylo následnou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu překonáno a teze v něm vyslovené částečně revidovány (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1542/2009). Není proto možné, jak správně uzavřely i nalézací soudy, hodnotit kupní smlouvy týkající se pozemků žalovaných jako součást trestné činnosti V. N., pro což by bylo lze uvažovat o jejich eventuální neplatnosti (nikoliv však patrně absolutní – viz dále), neboť podstatou znaku trestného činu zpronevěry – přisvojení si cizí svěřené věci – je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu (zde převodem na svůj soukromý účet). O přisvojení věci ve smyslu ustálené judikatury jde totiž i v případě, kdy s takto získanou věcí nijak dále nedisponuje. Nemůže být proto rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně (a zda vůbec) nakládal. Za věci se v řečeném smyslu považují i peněžní prostředky na účtu (k vyslovenému viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1069/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2016, obdobně též jeho usnesení ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 267/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2016).
K nyní řešené situaci lze pak připomenout ustálenou judikaturu dovolacího soudu vztahující se k obdobné problematice, a sice k důsledkům podvodného jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření na platnost kontraktu, v níž Nejvyšší soud, jehož úvaha byla následně kvitována i ze strany soudu Ústavního, uzavřel, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák. V nastíněných případech lze tedy uvažovat toliko o eventuální relativní neplatnosti příslušných smluv, jíž se v souladu s citovanou judikaturou může úspěšně dovolávat jedině ta strana smlouvy, která její neplatnost nezapříčinila (k popsanému viz zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2011, jakož i další v něm jmenovaná rozhodnutí – především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2008, a rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 787/2008, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005).
Dovolatelčině mínění nelze přisvědčit rovněž z důvodu nezbytnosti respektovat princip právní jistoty a legitimního očekávání účastníků právních vztahů. Řečené zásady nemohou být narušeny úvahou, dle níž by samotný nelegální původ finančních prostředků bez dalšího způsoboval absolutní neplatnost kupní smlouvy, jež byla uzavřena zcela v souladu s právním řádem. Uvedené by ve svém důsledku znemožnilo účastníku dohody domáhat se sjednaného plnění, ačkoliv by kontrakt uzavřel vážně a sám z něj pro sebe vyplývající povinnosti řádně splnil, čímž by bezpochyby došlo k zásahu do jeho právní jistoty (srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009).
Přisvojil-li si tudíž v nyní projednávaném sporu V. N. cizí věc (finanční prostředky) již převodem na svůj účet, nemůže původ takto získaných peněz, především s ohledem na shora připomenuté teze stran právní jistoty účastníků občanskoprávních vztahů, ovlivnit platnost jednání, prostřednictvím něhož s nimi bylo následně nakládáno. Posouzení dotčených kupních smluv jako platných právních úkonů nelze nazývat ani dovolatelkou namítanou „legalizací výnosů z trestné činnosti“, přičemž není možné přehlédnout, že žalobkyně, jakožto poškozená trestním jednáním V. N., se může náhrady jí způsobené újmy i nadále domoci z majetku pachatele, jenž nyní zahrnuje rovněž předmětné nemovitosti.
Namítá-li pak dovolatelka nepřípadnost závěrů soudu prvního stupně stran eventuálního promlčení žalobou uplatňovaného práva, opomíjí, že naznačenou problematiku artikuloval toliko obvodní soud, avšak nebyla již předmětem řešení odvolacím soudem a jeho rozhodnutí na jejím posouzení nezávisí, pročež ani argumentace orientovaná tímto směrem nemůže být s to přípustnost dovolání založit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2397/2016).
Přitakat nelze ani dovolatelčině úvaze o po sobě jdoucím postupování pohledávek, neboť o postoupení pohledávky by bylo snad možné hovořit toliko v případě převodu peněz v rámci jediného peněžního ústavu – banky. V dané situaci došlo k transakci, byť bezhotovostní, mezi různými účty odlišných majitelů, vedenými u rozdílných peněžních ústavů, přičemž pohledávka V. N. vůči bance svědčící mu jakožto majiteli účtu, na nějž byly peníze převedeny, se zvýšila o sumu odpovídající těmto finančním prostředkům bez ohledu na jejich původ (viz k tomu kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, dále jeho usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2825/2016, či ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4844/2015). Ve vztahu k naznačenému pak lze kvitovat náhled nalézacích soudů, jež poukázaly na nerozlišitelnost peněz deponovaných na účtu, vložených na něj třetí osobou a vlastních financí banky (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013).
Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že se odvolací soud od dovolacím soudem konstantně zastávaných názorů neodchýlil a právě posuzovanou při rozhodl v souladu s nimi i s ustálenou rozhodovací praxí soudu Ústavního. Jinou otázku, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pak žalobkyně nepředložila, a Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než její podání podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaným, již by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu