ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2726.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2726/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně V. M. , zastoupené Mgr. Ditou Savić, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Malá Strana, Maltézské nám. 12, proti žalovanému RNDr. T. H. , o zaplacení částky 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 289/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015, č. j. 72 Co 483/2014-71, ve znění opravného usnesení ze dne 12. května 2016, č. j. 72 Co 483/2014-87, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015, č. j. 72 Co 483/2014-71, ve znění opravného usnesení ze dne 12. května 2016, č. j. 72 Co 483/2014-87, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 1. 2013, č. j. 27 C 289/2011-27, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 4. 10. 2011, domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí z titulu bezdůvodného obohacení částku 480.000,- Kč s příslušenstvím, jež na jeho straně mělo vzniknout tím, že v období od 1. 10. 2009 do 30. 9. 2011 užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu ve výši ideální ½ dům č. p. 951 na pozemku parc. č. 3579 a pozemky parc. č. 3579 a parc. č. 3580 v k. ú. D. Žalobu odůvodnila zejména tím, že spoluvlastníkem druhé ideální poloviny označených nemovitostí byl otec účastníků RNDr. M. H., který dne 12. 1. 2000 zemřel, že dědické řízení po zůstaviteli je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 241/2000 a dosud nebylo skončeno, že otec účastníků pořídil formou notářského zápisu dne 11. 1. 1989 závěť, jíž žalobkyni ustanovil dědičkou veškerého svého majetku, vyjma zahrady v kat. území V. D., že součástí této závěti je i listina o vydědění žalovaného, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 216/2003 bylo pravomocně rozhodnuto, že žalovaný je dědicem zůstavitele, že její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této věci bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2829/2010, že proti rozhodnutím všech soudů podala ústavní stížnost, o níž nebylo rozhodnuto, že žalovanému by se z dědictví dostal podíl ve výši ideální 1/8 nemovitostí a ona by se stala spoluvlastnicí ideálních 5/8 nemovitostí. Žalovaný však užívá celý dům sám, žalobkyni vstup do něj odpírá a společnou věc tak užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu.
Žalovaný s žalobou nesouhlasil a namítl, že dědické řízení po zůstaviteli dosud nebylo skončeno a že v srpnu 2006 se odstěhoval do družstevního bytu.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 1. 2013, č. j. 27 C 289/2011-27, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě zjištění, že v katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci označených nemovitostí zapsáni zůstavitel a žalovaný každý v rozsahu id. ½, dovodil, že není-li dědické řízení po zůstaviteli skončeno, nelze učinit závěr o tom, že by žalobkyně byla spoluvlastnicí předmětných nemovitostí (tato skutečnost nevyplývá ani ze žádné listiny čtené k důkazu); žaloba je tak „předčasná“ a bylo ji nutno zamítnout „na neprokázání aktivní věcné legitimace žalobkyně“. Dále soud prvního stupně uvedl, že „k prokázání tvrzení svého vlastnického spoluvlastnického práva nemohl žalobkyni poučit dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.“, když se ústního jednání dne 15. 1. 2013 nezúčastnila, a způsobila tak, že se jí příslušného poučení nedostane (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Zdůraznil, že jednání ve věci bylo nařízeno dne 25. 10. 2012, že předvolání k němu bylo dřívějšímu zástupci žalobkyně doručeno dne 29. 11. 2012, že ten až dne 8. 1. 2013 oznámil soudu ukončení zastupování a že pokud žalobkyně se na toto jednání omluvila a požádala o jeho odročení s tím, že předvolání k jednání obdržela od svého dřívějšího zástupce až dne 8. 1. 2013, nemohlo být této její žádosti vyhověno, neboť nešlo o skutečnost objektivní povahy, nýbrž o důsledek pochybení bývalého zástupce žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2015, č. j. 72 Co 483/2014-71, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 5. 2016, č. j. 72 Co 483/2014-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval za správný postup soudu prvního stupně, pakliže při jednání nařízeném na den 15. 1. 2013 s odkazem na ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti žalobkyně, neboť předvolání k jednání bylo jejímu tehdejšímu zástupci advokátu Mgr. Jakubu Trčkovi doručeno dne 29. 11. 2012, tedy v souladu s ustanovením §115 odst. 2 o. s. ř., a o ukončení zastupování se soud dozvěděl až z jeho podání ze dne 8. 1. 2013. Uvedla-li žalobkyně v podání předaném soudu prvního stupně dne 14. 1. 2013 jako důvod pro odročení tohoto jednání pouze to, že se od svého zástupce o termínu jednání dozvěděla až dne 8. 1. 2013 a že v důsledku předchozí výpovědi plné moci není do termínu nařízeného jednání schopna si zajistit nové právní zastoupení, nelze takto zdůvodněnou žádost o odročení jednání považovat za takovou, která by jí z vážného důvodu znemožnila zúčastnit se jednání. Ohledně věci samé odvolací soud dovodil, že domáhá-li se žalobkyně „po žalovaném zaplacení žalované částky proto, že jí údajně jako spoluvlastníkovi nebylo žalovaným v období od 1. 10. 2009 do 30. 9. 2011 bez poskytnutí odpovídajícího peněžitého vyrovnání zajištěno užívání předmětných nemovitostí v rozsahu určeném jejím spoluvlastnickým podílem“, tzn. z titulu judikaturou dovozeného bezdůvodného obohacení toho ze spoluvlastníků, který společnou věc užíval nad rámec výše spoluvlastnického podílu, bylo její procesní povinností, chtěla-li ve sporu uspět, nejen tvrdit užívání společné věci žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, ale za účelem prokázání těchto tvrzení označit důkazy. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou sice procesními povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka poučit, avšak protože s výjimkou obsaženou v §205a o. s. ř., musí být všechny rozhodné skutečnosti uvedeny a důkazy označeny dříve, než soud prvního stupně vyhlásí rozhodnutí, a protože §118a o. s. ř. vymezuje poučovací povinnost toliko při jednání, mohlo se takového poučení žalobkyni dostat pouze při jednání před soudem prvního stupně, jehož se však nezúčastnila. „Pokud tedy soud prvního stupně s odkazem zejména na žalobkyní neunesené důkazní břemeno uzavřel, že právo žalobkyně užívat předmětné nemovitosti v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu nebylo dotčeno, a tedy jí nesvědčí právo, jehož ochrany se v tomto řízení domáhá (není tedy tzv. aktivně věcně legitimována), je třeba takovýto závěr z procesního hlediska považovat za správný a v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace za nezměnitelný“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. (posuzováno též podle jeho obsahu) dovozuje z toho, že soudy obou stupňů nesprávně a v rozporu s judikaturou posoudily právní otázku a) „důvodné a včasné omluvy“ a b) otázku „aktivní věcné legitimace dědice v žalobě o finanční náhradu, o jehož dědickém právu dosud nebylo rozhodnuto“. Namítá, že je závětní i zákonnou dědičkou po jejím otci, což je zřejmé z dědického spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 26 D 241/2000, ovšem, zda je žalovaný dědicem, je dosud otázkou, neboť stále probíhá další řízení o určení, „ že žalovaný není způsobilý být dědicem “; právě s ohledem na tyto skutečnosti bude „o definitivním podílu na dědictví“ rozhodnuto až v době, kdy bude o tomto neukončeném sporu pravomocně rozhodnuto. Soudům obou stupňů proto dovolatelka vytýká, že nevzaly v úvahu, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka podstatná pro tento spor, a že je tedy třeba řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit tak, jak to učinil Obvodní soud pro Prahu 6 v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 331/2007. Poukazuje taktéž na to, že soudu navrhla mimo jiné provedení důkazu dědickým spisem, v čemž jí nebylo vyhověno, a proto nesouhlasí s tím, že žádné důkazy nenavrhla. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nesprávná a v rozporu s ustálenou judikaturou, která dovodila, že „v období od smrti zůstavitele až do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech“ (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99). Dědicové jsou tedy v době do vydání pravomocného dědického rozhodnutí „o dědicích a o majetku, který je předmětem dědictví“, v postavení spoluvlastníků předmětného majetku. Žaloba v dané věci proto není předčasná, neboť žalobkyně se stane dědicem minimálně v rozsahu 3/8 předmětných nemovitostí, ne-li pak v rozsahu ½ s ohledem na tvrzenou dědickou nezpůsobilost žalovaného. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, když jen obecně „hovoří“ o břemeni tvrzení a břemeni důkazním, přitom však se soud prvního stupně užíváním předmětných nemovitostí, resp. jejich případným nadužíváním ze strany žalovaného, vůbec nezabýval. Správný není ani právní názor odvolacího soudu, pokud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že mohl jednat v její nepřítomnosti, a nebral zřetel na její omluvu a na žádost o odročení jednání, v důsledku čehož nebyla poučena podle §118a o. s. ř., nebyly provedeny navržené důkazy, byla zbavena možnosti další právní argumentace a soudy dospěly k závěru o nedostatku její aktivní legitimace. K výkladu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. poukazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání mimo jiné uvedl, že se v roce 2006 odstěhoval do družstevního bytu v Praze 4, že v předmětném domě bydlí matka účastníků V. H. a že závětním dědicem po zůstaviteli je i syn žalobkyně J. M.; z této naposledy uvedené skutečnosti dovozuje, že „žaloba nemá dostatek věcné legitimace“, když „J. M. nestojí na straně žaloby ani na straně žalované“. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně „zamítl jako nepřípustné“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo na jeho straně vzniknout tím, že v období od 1. 10. 2009 do 30. 9. 2011 nad rámec svého spoluvlastnického podílu ve výši ideální ½ užíval dům č. p. 951 na pozemku parc. č. 3579 a pozemky parc. č. 3579 a parc. č. 3580 v k. ú. D., a že žalobkyni v přístupu do domu bránil, ačkoliv je závětní dědičkou i dědičkou ze zákona po otci účastníků RNDr. M. H., který dne 12. 1. 2000 zemřel a jenž je dosud zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník druhé ideální ½ těchto nemovitostí, jelikož dědické řízení po zůstaviteli vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 241/2000 dosud nebylo skončeno.
Z obsahu spisu pak vyplývá, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně (mimo jiné) namítala, že probíhá další „spor o tom, že žalovaný není způsobilým dědicem“ , že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy, zejména důkaz obsahem dědického spisu, a že řízení měl i bez návrhu přerušit podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do okamžiku právní moci rozhodnutí o dědictví; za tím účelem navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 vedeného pod sp. zn. 4 C 331/2007 (v němž se žalobkyně domáhá proti žalovanému zaplacení částky 480.000,- Kč s příslušenstvím ze stejného důvodu jako v dané věci za předchozí období od 1. 10. 2005 do 30. 9. 2007, přičemž toto řízení bylo přerušeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 7. 2009, č. j. 4 C 331/2007 - 16) se pak podává, že dědické řízení po RNDr. M. H. není dosud skončeno vzhledem k probíhajícímu sporu o dědické právo, přičemž věc je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 82/2012.
Pro rozhodnutí odvolacího soud bylo především významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení. Protože odvolací soud posoudil tuto otázku hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že otec žalobců RNDr. M. H. zemřel dne 12. 1. 2000, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele a že žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 10. 2009 do 30. 9. 2011, je i v současné době třeba vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“; srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 3. zákona č. 293/2013 Sb.).
Obecně lze poukázat na ustanovení §137 odst. 1 obč. zák., z nějž vyplývá, že každý spoluvlastník má právo užívat společnou věc v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada (§458 odst. 1 obč. zák.) jako kompenzace bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/2004, ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 145/2012).
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05, rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v případě prve uvedeném třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení §137 odst. 1 obč. zák., s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení.
Judikatura soudů, na niž dovolatelka poukázala, dále dovodila, že i když právní úprava dědického práva vychází z principu určité ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, a to včetně majetku, který při původním projednání a rozhodnutí o dědictví nebyl znám), podle ustanovení §460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. V období od smrti zůstavitele až do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu (dříve státního notářství) jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, uveřejněné pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, a ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004).
V posuzované věci nemůže být tedy pochyb o tom, že žalobkyni je nutno ode dne 12. 1. 2000 (vzhledem k ustanovení §460 obč. zák.) považovat za spoluvlastnici předmětných nemovitostí; významná je přitom též skutečnost, že žalobkyně již dědictví po zůstaviteli odmítnout nemůže, neboť svým počínáním dala již zcela jasně najevo, že dědictví odmítnout nechce (srov. ustanovení §465 obč. zák. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000). Z toho vyplývá, že již od uvedeného data byla jako dědička legitimována k uplatnění případného a tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení vztahujícího se k předmětu dědictví, a to i vůči žalovanému, který je spoluvlastníkem ideální ½ předmětných nemovitostí. Opačný závěr soudů obou stupňů je tudíž nesprávný a dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.
Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že „pokud…soud prvního stupně s odkazem zejména na žalobkyní neunesené důkazní břemeno uzavřel, že právo žalobkyně užívat předmětné nemovitosti v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu nebylo dotčeno, a tedy jí nesvědčí právo, jehož ochrany se v tomto řízení domáhá (není tedy tzv. aktivně věcně legitimována), pak takovýto závěr soud prvního stupně neučinil - jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá - neboť žalobu zamítl proto, že je „přinejmenším předčasná“, není-li dědické řízení dosud skončeno, a „s ohledem na neprokázání aktivní věcné legitimace“.
Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení §175q odst. 1 o. s. ř.) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. V případě, že řízení o dědictví dosud nebylo (ve smyslu ustanovení §175s odst. 1 o. s. ř.) skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů uvedených v ustanovení §465 obč. zák. odmítnout, to vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu §175k odst. 1 a 2 o. s. ř.) ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen. Výroky usnesení soudu vydané v řízení o dědictví, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, který byl uveřejněn pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009) a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než dědickém řízení, a to ani jako otázka předběžná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013).
Tvrdila-li v dané věci žalobkyně již v odvolacím řízení, že probíhá „spor o tom, že žalovaný není způsobilým dědicem“ , tedy, že probíhá řízení o dědické právo (a to u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 82/2012, jak to vyplývá i z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 vedeného pod sp. zn. 4 C 331/2007) a že dědické řízení po zemřelém otci účastníků vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 241/2000 nebylo dosud pravomocně skončeno, takže není známo, v jakém rozsahu žalobkyně nabude dědictví, a tedy zda, resp. jaký zdědí podíl na předmětných nemovitostech, pak - bude-li v dalším řízení zjištěno, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 82/2012 nebylo dosud pravomocně skončeno - je namístě, aby dané řízení bylo podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušeno, neboť rozhodnutí v této věci závisí na otázce, kterou soud není v tomto řízení oprávněn řešit [tedy otázce, zda žalovaný je dědicem po zůstaviteli, od níž se pak odvíjí otázka, zda, resp. v jakém rozsahu, se žalobkyně na základě rozhodnutí vydaného v dědickém řízení stane (stala) podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, za niž je ode dne smrti zůstavitele považována].
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je ve výroku o věci samé, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu