ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2907.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2907/2017-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalované B. R. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, o určení výše nároku za nevydané pozemky dle zákona č. 229/1991 Sb. , vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 81/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. února 2017, č. j. 15 Co 590/2016-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. září 2016, č. j. 1 C 81/2016-107, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že výše nároku žalované vůči žalobkyni za pozemky nevydané podle zákona č. 229/1991 Sb. činí ke dni podání žaloby 198.559,85 Kč, a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 33.976,80 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.205 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázkách hmotného práva, přičemž každá z nich by měla být „nově vyřešena, případně posouzena jinak“. Zaprvé předestřela otázku, zda na její straně existuje naléhavý právní zájem na určení výše restitučního nároku. Dále vymezila k řešení otázku, zda se lze žalobou na určení výše restitučního nároku domáhat jeho určení v samostatném řízení „bez nutnosti současného vyvolání řízení o nahrazení projevu vůle při bezúplatném převodu pozemků“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále i jen „o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky hmotného práva, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Ve vztahu k první dovolatelkou vymezené otázce existence naléhavého právního zájmu na určení výše nároku oprávněné osoby vzhledem k akutní hrozbě přečerpání takového nároku, se sluší uvést, že soudy, ačkoliv se otázkou existence naléhavého právního zájmu (srov. §80 o. s. ř.) na straně žalobkyně zabývaly, došly k závěru o jeho neexistenci právě v důsledku skutkového zjištění, že přečerpání restitučního nároku žalované v daném případě nehrozí, neboť mezi žalobkyní a žalovanou je již vedeno více než deset soudních řízení o nahrazení projevu vůle žalobkyně k bezúplatnému převodu pozemků náhradních za pozemky, jež nebyly žalované, coby osobě oprávněné ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), vydány, v nichž jsou soudy povinny se otázkou aktuální výše restitučního nároku žalované zabývat a poměřovat ji s cenou pozemků žalovanou v těchto řízeních nárokovaných. Takový hodnotící závěr odvolacího soudu přitom není nepřiměřený skutkovým zjištěním (k charakteristice námitky přečerpání restitučního nároku jako námitky víceméně skutkové povahy srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5174/2015). Prostřednictvím dotčené otázky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Závěry odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu přitom odpovídají ustálené soudní judikatuře, dle níž naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán předně tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 21, ročník 1997). Žaloba o určení ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. přitom není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, zejména neřeší-li taková předběžná otázka nebo nemůže-li (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004). Na naléhavost právního zájmu na požadovaném určení jest současně třeba usuzovat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015).
V situaci, kdy byl soudy nižšího stupně v projednávané věci zjištěn kladný zůstatek restitučního nároku žalované, jenž je již vypořádáván ve více než deseti soudních řízeních o bezúplatný převod konkrétních náhradních pozemků, v nichž je otázka výše dosud neuspokojeného restitučního nároku řešena toliko jako jedna z předběžných otázek ve vztahu k posouzení, zda žalovaná disponuje nárokem na vydání náhradních pozemků mimo rámec veřejné nabídky realizované žalobkyní, případně prostřednictvím kterých náhradních pozemků je vhodné její restituční nárok uspokojit, totiž vyřešení žalobkyní, formou projednávané určovací žaloby, vznášené otázky zjevně neřeší a objektivně vzato řešit ani nemůže celý obsah a dosah sporu mezi účastníky řízení; nehledě na to, že žalobkyní požadované zpětné určení výše restitučního nároku ke dni zahájení řízení o určovací žalobě není s to reflektovat ale ani (samo o sobě) ovlivnit výsledky již probíhajících řízení o vydání náhradních pozemků, determinované navíc případnou účastí žalované ve veřejných nabídkách realizovaných žalobkyní po zahájení řízení o určovací žalobě. Ustálené soudní judikatuře korespondující závěr o existenci naléhavého právního zájmu oprávněné osoby na určení výše jejího restitučního nároku je naproti tomu obecně vzato odůvodněn jejím zájmem účastnit se s pevně určeným restitučním nárokem následně veřejných nabídek organizovaných žalobkyní, případně eliminovat počet soudních řízení o bezúplatný převod náhradních pozemků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015). Žalobkyni nadto zůstává zachováno právo vznášet v jednotlivých řízeních o bezúplatný převod konkrétních náhradních pozemků v závislosti na rozhodném skutkovém stavu (§154 odst. 1 o. s. ř.) námitku, že uplatňovaný restituční nárok byl již uspokojen.
Druhá dovolatelkou předestřená otázka týkající se možnosti domáhat se žalobou určení výše restitučního nároku oprávněné osoby bez nutnosti současného vyvolání řízení o nahrazení projevu vůle k bezúplatnému převodu náhradních pozemků za pozemky nevydané podle zákona o půdě, pak zcela zjevně není otázkou, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, neboť odvolací soud (a ostatně ani soud prvního stupně) se touto otázkou vůbec nezabýval, ba ani k tomu neměl jakýkoliv důvod. Jestliže totiž odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí závěrem o neexistenci naléhavého právního zájmu, jenž je zákonnou podmínkou úspěšného uplatnění žaloby podle §80 o. s. ř., pak by jakákoliv odpověď dovolacího soudu na dovolatelkou vymezenou otázku nemohla být důvodem pro změnu či zrušení napadeného rozhodnutí, natož za situace, kdy napadené rozhodnutí ani neobsahuje právní úvahy odvolacího soudu, jež by se k této otázce vztahovaly a vůči nimž by se dovolatelka v rámci konkrétního vymezení dovolacího důvodu, o něž se ostatně ani nepokouší, mohla vymezit. Ani prostřednictvím této otázky tudíž nelze usuzovat na přípustnost dovolání.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II., pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání. Ostatně, proti tomuto výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, by byla přípustnost dovolání tak či onak vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. l a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně na jejich náhradu nemá právo a žalované, jež v dovolacím řízení nepodala vyjádření, žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu