ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3108.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3108/2017-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně B. R. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, IČO: 013 12 774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 195/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2017, č. j. 29 Co 439/2016-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. dubna 2016, č. j. 18 C 195/2013-175, ve výroku pod bodem I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku v k. ú. H. P. k uspokojení nároku žalobkyně jako oprávněné osoby na převod náhradních pozemků za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), a ve výroku II o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (výrok I); změněn byl rozsudek ve výroku IV o náhradě nákladů vzniklých státu (výrok II) a bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
I v nyní posuzované věci závěry odvolacího soudu (jde-li o relevantní právní otázku nastolenou dovoláním) korespondují ustálené judikatuře, podle níž při liknavém (popřípadě svévolném či diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) důvodnost žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalované [k tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud – současně – reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, k níž došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., stejně tak jako na možnou námitku, zdali lze rozhodnutí soudu, jímž bude uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, ve vztahu k ostatním osobám oprávněným považovat za diskriminující (uzavíraje, že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva; vigilantibus iura scripta sunt) ].
K otázce přímé uplatnitelnosti nároku oprávněnou osobou žalobou na převod konkrétního pozemku pak srovnej též nálezy Ústavního soudu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05.
Jestliže žalobkyně kritizuje rozhodnutí odvolacího soudu zejména prostřednictvím námitek zpochybňujících skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) ústící v hodnotící závěr, že postup žalované při uspokojování nároku žalobkyně lze kvalifikovat přinejmenším jako liknavý, nelze takové (skutkové) argumentaci přiznat relevanci z hlediska přípustnosti dovolání. Že by nárok žalobkyně bylo možno uspokojit zákonem zásadně předpokládaným postupem (prostřednictvím veřejných nabídek žalované, jež měla by i z tohoto pohledu potřebné kvantitativní a kvalitativní parametry) se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepodává.
Nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu (co do řešení zde opětovně nastolených otázek důvodnosti žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků) je přitom v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně podobných věcech těchže účastnic (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3162/2012, usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015, usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2740/2015, usnesení ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, a usnesení ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3002/2016) a Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl právě ve věci nyní posuzované od svých již dříve vyslovených závěrů odchýlit (tedy ani důvody k jinému posouzení dovolacím soudem již dříve vyřešených právních otázek, jsou-li závěry, jež Nejvyšší soud a Ústavní soud k takovému řešení vedly, stále aktuální i v situaci, kdy je stát v prodlení s uspokojením restitučních nároků řady dalších oprávněných osob).
Sluší se dodat, že řešení otázky způsobilosti žalobkyní nyní nárokovaného pozemku k uspokojení jejího restitučního nároku (zda jde o pozemek vhodný, v jehož převodu do vlastnictví oprávněné osoby žádná překážka nebrání), obdobně jako řešení otázek spojených s určením ceny nárokového pozemku či hodnoty neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně (jeho zůstatku), dovoláním zpochybňovány nejsou a proto se jimi dovolací soud – jsa vázán mezemi dovolání (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) – v nyní posuzované věci nezabýval ani při zkoumání přípustnosti dovolání.
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že rozsudek napadá „v celém rozsahu“), ve vztahu k těmto výrokům (jež tedy „napadá“ toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje a neoznačuje žádnou právní otázku, pro kterou mohla by být případně založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně (jež se prostřednictvím svého zástupce vyjádřila k dovolání) patří odměna advokáta zastupujícího žalobkyni v dovolacím řízení ve výši 1 500 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 378 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu