ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3674.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3674/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce S. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1216/87, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu Neklanova 112/9, Praha 2 , IČO: 289 99 461, se sídlem v Praze 2, Neklanova 112/9, zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, o zaplacení částky 192 497 Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 146/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2015, č. j. 14 Co 398/2015-142, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 744,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Vrchlabského do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. února 2015, č. j. 12 C 146/2012-118 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 2. dubna 2015, č. j. 12 C 146/2012-122), ve výroku pod bodem I, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 186 547 Kč (výrok I). Jen co do výše náhrady nákladů řízení byl rozsudek změněn v nákladových výrocích pod body III a IV (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – uplatní se v dovolacím řízení zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí (jež nepatří do okruhu rozhodnutí uvedených §238a o. s. ř.) nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud předesílá, že jediným dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotná skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost) dovoláním napadnout nelze. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. také není zpochybnění právního posouzení věci, vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uzavírá-li tak odvolací soud v souzené věci – v rovině skutkových zjištění – že žalobcem vynaložený náklad nesměřoval k opravě společné části domu, nýbrž k odvrácení bezprostředně hrozící škody (náklad na nezbytné statické zajištění stropní konstrukce, jež hrozila zřícením a ohrožovala zdraví a životy osob), nemohou být navazující právní závěry odvolacího soudu nikterak v kolizi s dovolatem odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5330/2008 (jímž byla řešena otázka pasivní věcné legitimace společenství vlastníků jednotek ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plnění za jiného; §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Co do předpokladů vzniku nároku na náhradu nákladů vynaložených na odvrácení hrozící škody (§419 obč. zák.), jeho rozsahu a zjišťování pak závěry odvolacího soudu odpovídají ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, nebo rozsudek ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4920/2008; spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Konečně, nejde-li v souzené věci o právo na vydání bezdůvodného obohacení či o nárok na náhradu škody, je také bezpředmětná argumentace o promlčení práva, kterou dovolatel zakládá na názoru o uplynutí subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 či §107 odst. 1 obč. zák. (kdy odvolací soud uzavírá, že počátek běhu promlčecí doby a její délka řídí se obecným ustanovením §101 obč. zák. a že právo bylo u soudu uplatněno před jejím uplynutím).
Přípustnost dovolání pak nemohou založit další námitky dovolatele, jež vystihují vady řízení (bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, na jejímž řešení by odvolací soud založil své rozhodnutí); ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Nadto je zřejmé, že v dovolání prezentovaná kritika postupu odvolacího soudu z pozice, že o věci dílem učinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž provedl (zopakoval) dokazování, korektní není, je-li z obsahu spisu a odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že právě ve vztahu ke klíčovým okolnostem o bezprostředně hrozící škodě bylo odvolacím soudem dokazování zopakováno (viz odkaz odvolacího soudu na listiny vydané příslušným stavebním úřadem); proto nejsou pak důvodné ani námitky dovolatele založené na tvrzeném porušení ústavně zaručených práv a svobod, kdy rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s judikaturou Ústavního soudu, na níž dovolatel v této souvislosti odkazuje.
Proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Přestože pak žalovaný v dovolání výslovně uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho výrocích, tj. ve výrocích č. I. až IV.“, tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů, tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 8 580 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnáchadvokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 864,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu