ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4070.2017.2
sp. zn. 28 Cdo 4070/2017-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně I. L. , P., zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, proti žalované Vítkov Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, IČ 264 29 586, o zaplacení částky 4.200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 200/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2017, č. j. 18 Co 73, 74/2017-131, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 2 - poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2015, č. j. Ncp 2698/2014-40, rozhodl, že k projednání žaloby o zaplacení částky 4.200.000,- Kč s příslušenstvím jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy a věc postoupil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2, a poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2016, č. j. 1 Cmo 253/2015-60, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 52 Cm 188/2013-21, jímž nebylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení - usnesením ze dne 29. 8. 2016, č. j. 12 C 200/2015-85, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků. Dospěl k závěru, že požadavku žalobkyně nelze vyhovět, neboť neprokázala věrohodným a vyčerpávajícím způsobem své poměry, což je nezbytným předpokladem pro posouzení důvodnosti podané žádosti.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze výrokem I. usnesení ze dne 12. 5. 2017, č. j. 18 Co 73, 74/2017-131, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že posouzení provedenému soudem prvního stupně nelze ničeho vytknout, neboť žalobkyně skutečně své majetkové a výdělkové poměry řádně neobjasnila. Pakliže tvrdí, že nemá žádné příjmy ani majetek, není vůbec zřejmé, z jakých zdrojů hradí náklady na zajištění výživy, bydlení a dalších potřeb sebe a svého zletilého (ve svéprávnosti omezeného) syna. Uvádí sice, že je zaměstnána jako jednatelka společnosti EURODOM, s. r. o., z této činnosti jí však nemají plynout žádné příjmy. Přehlédnout dle názoru odvolacího soudu nelze ani obsah podkladů, z nichž vycházel Městský soud v Praze při předchozím rozhodování o osvobození žalobkyně od soudních poplatků, kdy z rozvahy za rok 2012 byl zjištěn pozitivní hospodářský výsledek žalobkyně, tj. aktiva ve výši 9.344.000,- Kč, pasiva ve výši 8.484.000,- Kč, dlouhodobý hmotný majetek v účetní hodnotě 3.074.000,- Kč a krátkodobé pohledávky ve výši 5.330.000,- Kč. Nejsou-li známy zdroje příjmů žalobkyně ani okruh jejího majetku, jsou pak z hlediska posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků zcela bezcenná tvrzení, že má být veškerý její majetek postižen exekučními příkazy či že je proti ní vedeno insolvenční řízení. V neposlední řadě pak o rozpornosti tvrzení žalobkyně svědčí i to, že ke své žádosti připojila exekuční příkaz ze dne 15. 10. 2013, č. j. 142 EX 03032/13-020, vydaný soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Kocincem, Exekutorský úřad Frýdek - Místek, jímž jsou postiženy veškeré pohledávky žalobkyně vůči společnosti EURODOM, s. r. o., tedy pohledávky, jejichž existenci žalobkyně v rámci svého prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech výslovně popřela.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že „namítá postup Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu a ve shodě s ním i Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stolce u absence posouzení právní otázky, která má zásadní právní význam pro předmětný spor, právní otázky dosud nevyřešené Nejvyšším soudem ČR jako dovolacím soudem, případně řešenou dovolacím soudem jinak. Dovolatelka namítá také postup Vrchního soudu v Praze u určení podmínek řízení, které má zásadní právní význam pro předmětný spor, v rozporu se zákonným ustanovením a ustálenou judikaturou dovolacího soudu“. Dovolacímu soudu předestírá k posouzení otázku, „zdali je ústavně konformní s právem dovolatelky na spravedlivý proces a právem na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod postup odvolacího soudu, soudu I. stolce a Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 2698/2014-40“, a to konkrétně:
a) „právní posouzení věci odvolacím soudem a ve shodě s ním soudem I. stolce jenom podle §138 o. s. ř. v momentě, kdy je dovolatelka jako vlastník od října 2013 plně omezena … nakládat celým svým majetkem a svými příjmy u svého jediného zaměstnavatele EURODOM, spol. s r. o., pohledávkami u zdravotních pojišťoven za provedené úkony, zůstatky na svých bankovních účtech, a to probíhajícími předmětnými exekučními řízeními: OS pro Prahu 4 sp. zn. 67 exe 3223/2013, sp. zn. 68 exe 4665/2015 (zastaveno a pravomocně skončeno ke dni 24. 11. 2016), insolvenčním řízením u MS v Praze sp. zn. MSPH 89 INS 18277/2014“,
b) „absence právního posouzení odvolacím soudem a soudem I. stolce právní otázky za použití ustanovení §123 zák. č. 40/1964 Sb. SOZ, zdali dovolatelka měla možnost nakládat se svým majetkem a případnými příjmy“,
c) „absence právního posouzení odvolacím soudem a ve shodě soudem I. stolce z důvodu omezení zák. č. 99/1963 Sb. o. s. ř. a zák. č. 120/2001 Sb. exekuční řád, zdali dovolatelka byla omezena nakládat se svým majetkem a případnými příjmy, aniž by porušila o. s. ř. v části výkonu rozhodnutí, případně exekuční řád“,
d) „absence právního posouzení odvolacím soudem a soudem I. stolce za použití ustanovení zák. č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona, jaký má dopad tento zákon na dovolatelku jako osobu, proti které od roku 2014 je vedeno insolvenční řízení (faktický zákaz nakládat s majetkem, záznam v insolvenčním rejstříku a jeho dopady na půjčení peněz atd.), ve smyslu omezení odvolatelky nakládat se svým majetkem“,
e) „zdali vedení insolvenčního řízení proti dovolatelce má dopad na její dispozici se svým majetkem i když insolvence dovolatelky nebyla vyhlášena“,
f) „absence právního posouzení odvolacím soudem a soudem I. stolce podle zák. č. 89/2012 Sb. zúžení dovolatelky se svým manželem SJM a blokace manželova osobního majetku a finančních prostředků v exekučním řízení OS pro Prahu 4 sp. zn. 67 exe 3223/2013 a jeho dopad na dovolatelku“,
g) „bagatelizace odvolacím soudem a soudem I. stolce majetkové situace dovolatelky a objektivně probíhajících předmětných dobových exekučních a insolvenčního řízení, kdy neschopnost dovolatelky uhradit finanční částku řádově roční průměrné mzdy soudy odůvodnily neúplným vylíčením dovolatelkou své osobní situace: z čeho žije dovolatelka?“,
h) „absence procesního postupu soudu I. stolce podle §118a o. s. ř., kdy soud I. stolce procesně chyboval a ze své poučovací povinnosti toto ustanovení neuplatnil ve vztahu k dovolatelce“,
i) „absence posouzení odvolacím soudem a soudem I. stolce a poměřování s ustanovením zák. č. 89/2012 Sb. nového občanského zákoníku jednat poctivě, případně v souladu s dobrými mravy podle §3 odst. 1) SOZ postupu žalovaného, kdy soudy použily k tíži dovolatelky s enormním postihem zabránit dovolateli v přístupu k soudu skutečnost, že byl to žalovaný, kdo svým zaviněným jednáním, jak je vidět ze spisu, způsobil dovolatelce finanční potíže dlouhodobé povahy, kdy dovolatelka svou investicí dostavěla předmětnou rozestavěnou nemovitost žalovaného a tuto investici žalovaný od roku 2006 bez kompenzace dovolatelce si přisvojil do svého vlastnictví, pak žalovaný tutéž dovolatelce pronajal a měl z jednoho zdroje (prostor 01.09) druhý finanční požitek a z bezvadně placeného dovolatelkou nájemného podal dovolatelce výpověď (soud v jiném řízení ji neuznal) aniž by poskytnul dovolatelce slevu i za to, že žalovaný jako vlastník nemovitosti nedodržel závazné technické podmínky (přívod čerstvého vzduchu do předmětného prostoru) jemu závazného kolaudačního rozhodnutí (viz spis), tj. žalovaný si přisvojil několikamilionovou investici dovolatelky a tím přímo způsobil dlouhodobé finanční potíže dovolatelce, které se vyústily v předmětná exekuční a insolvenční řízení“.,
j) „po stránce nesplnění podmínek řízení a procesních, které mají zásadní právní význam a dopad na právní posouzení věci: zdali se jedná o občansko-právní spor, jak to určil Vrchní soud v Praze (viz č. j. Ncp 2698/2014-40), případně obchodně-právní spor, jak to formulovala dovolatelka (žalobkyně) v předmětné žalobě“. V této souvislosti dovolatelka namítá, že „nebyly splněny zákonné podmínky řízení: rozhodovaly vybrané v příkrém rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu věcně nepříslušné, případně nesprávně obsazené soudy (vybrány v rozporu se zásadou pojmu „cizí prvek“ - tato otázka dovolacím soudem ještě nebyla řešena)“.
Dovolatelka následně rekapituluje dosavadní průběh řízení a předestírá, v čem shledává nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se soudy obou stupňů omezily pouze na úpravu obsaženou v §138 odst. 1 o. s. ř., čímž „neúplně uplatnily právní úpravu“, přičemž jejich právní posouzení má být navíc v rozporu i s tímto ustanovením. Mimo pozornost nalézacích soudů měla zůstat ustanovení insolvenčního zákona a exekučního řádu, jakož i ustanovení o. s. ř. upravující výkon rozhodnutí. Opětovně namítá věcnou nepříslušnost soudu prvního stupně, k jehož určení mělo dojít „v příkrém rozporu s objektivním stavem věcí, příslušnými judikáty dovolacího soudu, ustálenou soudní praxí a právní úpravou“. Rozporuje závěr, že by neprokázala svůj „nárok na osvobození od soudních poplatků“. Odvolacímu soudu vytýká, že nevycházel ze zásady formální pravdy, tj. z „objektivního stavu spisu ke dni svého rozhodnutí“, že „přesně nevymezil, ke které části napadeného usnesení a jeho číslu jednacímu přísluší článek I. výroku“, že „libovůlí změnil titul žaloby a tím fakticky i její právní posouzení“, že „použil k tíži dovolatelky procesní pochybení soudu I. stolce, kdy…soud I. stolce nevyzval dovolatelku ve smyslu §118a o. s. ř., aby doplnila své podání“, že „spekulativně, za absence odkazu na zdroj informací, použil finanční situaci společnosti EURODOM s. r. o., kdy dovolatelka nemá majetkové propojení s touto společností a nemůže ze svého postavení statutárního orgánu zneužít svou funkci k faktickému vlastnímu protiprávnímu prospěchu“, že „byl procesně nečinný v otázce, zdali dovolatelku v jejím aktuálním stavu zcela nebo částečně omezují v přístupu k jejímu majetku nedokončená exekuční a insolvenční řízení“, že se nezabýval otázkou, „zdali je dovolatelka schopna z vlastní vůle nakládat se svými finančními zdroji“, či že neprovedl dovolatelkou navržené důkazy. Namítá rovněž nesprávné obsazení odvolacího soudu, neboť senát 18 Co měl být k projednání věci určen v rozporu se zákonem. V neposlední řadě pak napadá hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 věty první a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že otázky formulované žalobkyní přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejich řešení v napadené části výroku I. nezávisí. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že se žalobkyni nepodařilo hodnověrným způsobem prokázat své majetkové a výdělkové poměry, ve vztahu k tomuto závěru však dovolatelka žádnou relevantní otázku hmotného či procesního práva nevymezuje. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Pouze pro úplnost dovolací soud doplňuje, že jeho rozhodovací praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je ustálena v závěru, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti .
Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, byla Nejvyšším soudem zdůrazněna také v celé řadě jeho dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, usnesení ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015, usnesení ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2127/2015, nebo usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3116/2015). Ústavní soud pak ve svém usnesení ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3769/12, v dané souvislosti doplnil, že účastník řízení nesplní svou povinnost prokázat, že jeho majetkové a sociální poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, pokud uvede vzájemně si odporující údaje, či zatají některé skutečnosti soudu, tedy pokud nevyjeví skutečný rozsah svých příjmů a majetku.
S ohledem na výše uvedené pak nelze závěru odvolacího soudu, podle kterého není možné žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků v podmínkách projednávané věci vyhovět, neboť žalobkyně věrohodně neprokázala své majetkové poměry (neuvedla-li žádný svůj majetek ani zdroje příjmů, neobjasnila-li, jakým způsobem uspokojuje výdaje své rodiny apod.), v rovině právního posouzení ničeho vytknout.
Namítá-li dovolatelka nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, neuplatňuje tím jediný možný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu