ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4220.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4220/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/5, proti žalovanému JUDr. L. M. , P., zastoupenému Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 281/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016, č. j. 25 Co 468/2015-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. září 2015, č. j. 53 C 281/2014-56, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu – poměřováno uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace – nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Argumentace dovolatele uvedená v článcích II. a III. dovolání (byla-li by důvodná) vztahuje se k postupu soudu v řízení a vystihuje vady řízení, jež nezakládají přípustnost dovolání (ke zmatečnostem a jiným vadám řízení přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
K uplatněné námitce „nedostatku doložení plné moci osoby zastupující stát“ sluší se snad přes řečené uvést i tolik, že v tomto řízení nejde o zastupování žalobkyně na základě plné moci, nýbrž o jednání za stát, za nějž zde před soudem vystupuje příslušná organizační složka státu (§21a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a kdy před soudem jedná jménem státu vedoucí organizační složky státu či jím pověřený zaměstnanec (§21a odst. 3 o. s. ř.). Pověření příslušné zaměstnankyně k podání žaloby zde bylo korektním způsobem doloženo (pověřením ministra coby vedoucího příslušné organizační složky státu); k otázce jednání pověřeného zaměstnance jménem státu v řízení před soudem, jakož i k doložení pověření v dalším srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4845/2009.
Zjevně bezdůvodná je pak i námitka nesprávného označení žalobce, vyplývá-li z podané žaloby, že jako žalobce je zde označen stát – Česká republika, s uvedením příslušné organizační složky vystupující za stát (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy), nehledě na to, že i v případě označení toliko státního orgánu jako účastníka řízení, šlo by zde nikoliv o označení nonsubjetku, nýbrž o vadu žaloby odstranitelnou postupem podle §43 o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněný pod č. 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při formulování této námitky dovolatel – patrně – vychází z nepřesného označení žalobkyně, jehož se – bez přičinění žalobkyně – dopustil soud prvního stupně v jím vydaném platebním rozkazu (jenž nebylo třeba opravovat již proto, že platební rozkaz byl odporem žalovaného zrušen).
Námitky dovolatele obsažené v čl. IV. dovolání, vztahující se k závěru odvolacího soudu o prokázání okolností o doručení zásilky obsahující rozhodnutí resortního ministra ze 7. 3. 2014 o opravném prostředku (rozkladu) žalovaného proti rozhodnutí příslušeného ministerstva (jímž bylo odklizeno dříve vydané, nesprávné rozhodnutí o přiznání jednorázové náhrady podle nařízení vlády č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole), nesou se pak v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jenž uzavírá, že zásilku obsahující právě toto rozhodnutí žalovaný převzal a toto převzetí stvrdil doručujícímu orgánu vlastnoručním podpisem). Přitom platí, že ani vadná skutková zjištění nejsou uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., kdy samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro rozhodnutí relevantní závěr, že zrušením správního rozhodnutí, jež mělo konstitutivní charakter a bylo titulem poskytnutého peněžitého plnění, vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl; §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) dovoláním zpochybňován není.
Na otázku položenou v rovině ústavněprávní, formulovanou v článku V. dovolání, tedy zda i v souzené věci, obdobně jako ve věcech řešených Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 819/15 či I. ÚS 723/15, vzniklo žalovanému na základě původně vydaného rozhodnutí legitimní očekávání v poskytnutí náhrady ze strany státu (zde podle nařízení vlády č. 122/2009 Sb.), v zásadě dříve odpověděl již sám Ústavní soud – usnesením ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3911/13, jímž jako zjevně bezdůvodnou odmítl ústavní stížnost žalovaného coby stěžovatele, směřující proti vydaným rozhodnutím správních soudů, s argumentací, že závěry stěžovatelem citované nálezové judikatury Ústavního soudu (vztahující se k aplikaci ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy) na posuzovanou věc vztáhnout nelze, neboť zde nejde o odškodnění za nezákonné věznění, zatčení či zadržení a nebyly zjištěny ani obdobné sociální důvody, jež by mohly vést k analogické aplikaci závěrů přijatých v odkazovaných nálezech (a nebyly zde tvrzeny a prokázány ani skutečnosti o tom, že poskytnuté odškodnění bylo příjemcem již spotřebováno). K tomu pak i Nejvyšší soud dodává, že žalovanému byla náhrada přiznána zjevně v rozporu s podmínkami stanovenými právním předpisem (jehož znění – jde-li o vymezení rozhodného období – je jasné), na základě excesívního rozhodnutí, jež bylo později odklizeno (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012, č. j. 6 Ads 76/2012-63) a kdy – na rozdíl od situací řešených Ústavním soudem v dovolatelem odkazovaných nálezech – do rozhodnutí v dané věci nevstupuje ani řešení otázky intertemporálních účinků judikatorního odklonu (dovolatel nemohl mít legitimní očekávání v přiznání náhrady podložené ustálenou rozhodovací praxí soudů vyšších instancí, jež by se později změnila).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení (bylo-li dovolání odmítnuto či zastaveno dovolací řízení) není třeba odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu