ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4332.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4332/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) R. Ž. , a b) B. K. , zastoupených Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Pražská 3546/46, proti žalované T. B. , zastoupené JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Štítného 710/30, o zaplacení 42.526 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 199/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. 28 Co 58/2016-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 28 C 199/2012-188, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 42.526 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nárok žalobců kvalifikoval jako požadavek na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jehož se žalované dostalo bezesmluvním užíváním bytu náležícího do spoluvlastnictví žalobců, aniž by za to hradila odpovídající úplatu. Poukazy žalované na pracovní smlouvu, jež ovšem žádná ujednání týkající se placení nájemného či poplatků za poskytnuté služby neobsahovala, shledal pro daný případ irelevantními.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 28 Co 58/2016-214, potvrdil ve výroku o věci samé, změnil co do výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, jinak je v dotčeném výroku II. rovněž potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu a námitky žalované upozorňující na počínání stran pracovní smlouvy, jež si vědomě sjednaly nižší mzdu, než byla ve skutečnosti vyplácena, a záměrně tak obcházely zákon, označil za nepřípadné.
Proti posledně zmíněnému rozsudku podala dovolání žalovaná, spatřující jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v odklonu odvolacího soudu od judikatorní praxe soudu Nejvyššího. Prostřednictvím svého podání se nyní domáhá zrušení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže by šlo o vztahy ze spotřebitelských smluv, o vztahy pracovněprávní nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolatelka v daném případě napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ukládající jí povinnost zaplatit žalobcům částku 42.526 Kč s příslušenstvím. Je tedy zřejmé, že svým podáním směřuje proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění svou výší nepřesahující zmíněný bagatelní limit, přičemž se mezi účastníky, jimiž jsou vlastníci bytu domáhající se po osobě, která jej neoprávněně užívala, tímto vzniklého bezdůvodného obohacení, nepochybně (a to ani ve světle dovolací argumentace) nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního poměru či o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., pročež je na dovolání žalované třeba pohlížet jako na nepřípustné. S ohledem na řečené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům, kteří by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 3. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu