ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4666.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4666/2017-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně Plzeňská insolvenční v. o. s. , se sídlem v Přešticích, Masarykovo nám. 110, IČ 290 92 914, jako insolvenční správkyně dlužníka WORLD TRAVEL, a. s. , se sídlem v Plzni, Klatovská 1818/18, IČ 252 14 667, zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 579/7, proti žalovanému R. B. , se sídlem v O., zastoupenému JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, o zaplacení částky 165.468,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 480/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2017, č. j. 21 Co 131/2017-107, takto:
I. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2017, č. j. 21 Co 131/2017-107, se zamítá .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 12. 12. 2016, č. j. 3 C 480/2013-90, ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 1. 2017, č. j. 3 C 480/2013-99, zastavil řízení o zaplacení částky 165.468,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 32.160,- Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok II.). Dospěl k závěru, že zastavení řízení zavinila z procesního hlediska žalobkyně, neboť vzala žalobu bez bližšího odůvodnění zpět, a musí ji tedy v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř. stíhat povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 21 Co 131/2017-107, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 57.275,- Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 5.046,- Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Uzavřel, že k zastavení řízení došlo z důvodu zpětvzetí žaloby učiněného poté, co byl nárok žalobkyně po podání žaloby formou zápočtu provedeného dne 13. 12. 2012 žalovaným zcela uspokojen, jak plyne z obsahu spisu (konkrétně z vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 25. 4. 2014, z dohody o postoupení pohledávek ze dne 13. 12. 2012, jíž žalovaný pohledávku vůči žalobkyni nabyl, jakož i z podání žalobkyně ze dne 12. 12. 2016). Žalobkyně vzala tedy důvodně podanou žalobu zpět pro chování žalovaného, který je tak ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. povinen k náhradě vzniklých nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., přičemž „otázky zásadního právního významu“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v dané věci, spočívají v tom: 1) „zda je odvolací soud při vydání rozhodnutí, kterým mění rozhodnutí soudu I. stupně vázán §154 odst. 1 o. s. ř., tedy stavem k okamžiku vydání prvostupňového rozhodnutí nebo zda může v rámci odvolacího řízení přihlédnout k tvrzením, které byly soudu prvého stupně účastníkem sděleny až v mezidobí po vyhlášení prvostupňového rozhodnutí do okamžiku jeho písemného vyhotovení a rozeslání a zda může na podkladě takových tvrzení, které ale nejsou tvrzeními o nových skutečnostech dle §205a o. s. ř., napadené rozhodnutí soudu prvého stupně jako nesprávné změnit, nebo zda k takovým tvrzením není oprávněn přihlížet, jelikož je při posuzování rozhodnutí soudu I. stupně vázán zásadou dle §154 odst. 1 o. s. ř.“, a 2) „zda je soud oprávněn v případě, kdy žalobce bere zpět návrh ve věci samé bez uvedení důvodů, tento důvod za žalobce dovozovat a podle takto dovozeného důvodu posuzovat úspěch či neúspěch ve věci ve smyslu §142 o. s. ř.“. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že důvody zpětvzetí žaloby dovodil mj. z podání žalobkyně ze dne 12. 12. 2016, které bylo soudu odesláno až po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně. Pokud však žalobce neuvede, z jakého důvodu bere žalobu zpět, nepřísluší soudu absenci těchto tvrzení nahrazovat, stejně jako není oprávněn přihlížet k tvrzením žalobce učiněným až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. Takový postup považuje žalovaný za porušení zásady rovnosti stran, právní jistoty, jakož i za prolomení zásady plynoucí z §154 odst. 1 o. s. ř., resp. 205a o. s. ř. Má za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti věci mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto „nejméně za užití §147 o. s. ř., avšak tím, že žalobkyně neuvedla do vyhlášení prvostupňového rozhodnutí důvody zpětvzetí žaloby, je z procesního hlediska odpovědná za zastavení řízení a žalovanému přísluší plná náhrada nákladů řízení“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť „hrozí, že pokud žalovaný splní uloženou povinnost a náklady řízení uhradí, nebude mu žalobkyně moci tuto platbu pro případ, že bude jeho dovolání vyhověno, vrátit zpět, jelikož jak vyplývá z jejího vyjádření, bude s uvedenými náklady naloženo jako s výtěžkem zpeněžení a budou užity na úhradu pohledávek věřitelů za majetkovou podstatou úpadce“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalovaného odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání proti výroku I. usnesení odvolacího soudu žalovaný v řešené věci nedostál, neboť v něm řádně nevymezil, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud tímto výrokem odchýlit. Odkazuje-li ve vztahu k první shora předestřené otázce v poznámce pod čarou na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3597/2011, nelze takovýto odkaz považovat za náležité vymezení ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť dané rozhodnutí se k řešení této otázky nikterak nevztahuje. Poukázat lze v této souvislosti mj. na již dříve Ústavním soudem vyslovený závěr, dle kterého za řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze považovat jakýkoliv odkaz na judikaturu, který se v podání dovolatele objeví. Úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval, jeho náležitosti domýšlel a složitě bádal nad tím, které podmínky přípustnosti asi tak považoval dovolatel za naplněné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadné, přičemž podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolatel může takové vady odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí lhůty k dovolání. Marným uplynutím této propadné (prekluzivní) lhůty se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Žalovaný sice napadl usnesení odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř., nevznesl.
K předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, patří mimo jiné to, že dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení. Jelikož uvedený předpoklad není v projednávané věci naplněn, dovolacímu soudu nezbylo, než v dovolání obsažený návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zamítnout (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, popř. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/2016).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu