ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4948.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4948/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) MUDr. J. N. , a b) J. N. , oba P., oba zastoupeni Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 40, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, 2) Technická správa komunikací hl. m. Prahy , se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, zast. JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 159/6, 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 4) hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, a 5) městská část Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 23, zast. JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Ke Skalkám 56/3079, o vydání věci , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 271/2005, o dovolání čtvrtého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2015, č. j. 11 Co 364/2014-621, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Čtvrtý žalovaný, hlavní město Praha, podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl – k odvolání podanému třetí žalovanou
– potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2014, č. j. 13 C 271/2005-467, a to ve výroku pod bodem II „ve vztahu k třetímu žalovanému“, jemuž byla tímto výrokem rozsudku uložena povinnost „vydat žalobcům pozemky parc. č. 76/79 a parc. č. 76/80 v kat. území B., oddělené dle /označeného/ geometrického plánu coby nedílné součásti rozsudku“; současně byl rozsudek potvrzen i v nákladových výrocích pod body IX a XII ve vztahu mezi těmito účastníky (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a přitom bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 3, ve spojení s §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn.
Obecně platí, že dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může podle §240 odst. 1 o. s. ř. podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech odstranitelná zásahem dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2280/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 25 Cdo 2374/2015).
V dané věci byl předmětem odvolacího řízení toliko nárok žalobců na vydání pozemků (v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) označených ve výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, k jejichž uspokojení byla (coby osoba povinná k jejich vydání) zavázána třetí žalovaná (kdy odvolání čtvrtého žalovaného, směřující i proti dalším výrokům rozsudku, pokud jimi měla být dotčena právní sféra tohoto účastníka, nebylo věcně projednáno – bylo odmítnuto pro opožděnost usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 10. 2014, č. j. 13 C 271/2005-582, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2015, č. j. 11 Co 46/2015-610). Z uvedeného vyplývá, že samotné meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, jež čtvrtý žalovaný napadá dovoláním, nepostihuje právní sféru dovolatele (vycházeje též ze subjektivní závaznosti rozsudku) a tímto rozhodnutím nebyla dovolateli způsobena újma na jeho právech odstranitelná zásahem dovolacího soudu.
Kritizuje-li dovolatel jako nesprávný též postup odvolacího soudu, jenž věcně neprojednal jeho dovolání, nelze než uvést, že úvaha odvolacího soudu se již dříve projevila ve shora označeném rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro jeho opožděnost, přičemž způsobilou obranou proti takovému rozhodnutí (čehož si je patrně vědom i dovolatel, jak plyne z obsahu dovolání) je žaloba pro zmatečnost (k tomu srov. důvody zmatečnosti uvedené v §229 odst. 4 o. s. ř.).
K výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení odkazuje se pak na ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř., dle nějž v případě odmítnutí dovolání (či zastavení dovolacího řízení) nemusí být rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení odůvodněno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu