ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5280.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5280/2015-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyň a) M. Š. , P., a b) L. D., P., zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o náhradu nákladů řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 86/2014, o dovolání žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2015, č. j. 25 Co 233/2015-66, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2015, č. j. 25 Co 233/2015-66, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 2. 4. 2015, č. j. 31 C 86/2014-55, řízení zastavil (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 26. června 2015, č. j. 25 Co 233/2015-66, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 57 899 Kč (výrok I.) a uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 432 Kč (výrok II.). Podle odvolacího soudu jde o spor vymykající se běžné agendě statutárního města, předmětem je nemalá částka, mezi účastníky by meritorní rozhodnutí mohlo mít precedentní charakter pro rozhodování o dalších časových obdobích a jedná se o spor s předpokladem přezkumu rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu u vyšších soudů. Za této situace jsou náklady za zastoupení advokátem účelně vynaložené a žalovaný má právo na jejich náhradu podle ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnily odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Poukazovaly na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, rozhodnutí ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012 a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013 s odůvodněním, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Poukazovaly též na rozhodnutí Městského soudu v Praze blíže uvedená v dovolání, v nichž také náklady nebyly přiznány. Namítaly, že Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 55 Co 158/2015, týkající se totožných účastníků řízení při stejném procesním postupu, tj. zpětvzetí žaloby, rozhodl o právu žalovaného na náhradu nákladů řízení protichůdně. Odvolací soud v daném případě nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu, která považuje zastoupení statutárních měst advokáty za náklady, které nejsou účelně vynaloženy a jako takové by neměly být přiznány. Navrhly proto změnit usnesení odvolacího soudu tak, že se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů a rovněž ani náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání, popř. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního již opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Jinými slovy judikatura možnost přiznání práva na náhradu nákladů statutárnímu městu (státu) nevyloučila zcela, nýbrž ji omezila na případy, kdy je tohoto zastoupení prokazatelně třeba, a to např. proto, že jde o případ mimořádně složitý či mimo běžnou agendu, kterou statutární město (jeho právní oddělení) běžně či opakovaně vyřizuje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se totiž dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze rozumně očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat) coby účelně vynaložené a které nikoli.
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutečností známých mu z jeho úřední činnosti (množství obdobných sporů vedených vůči žalovanému městu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jiných vlastníků, na nichž se nachází veřejné prostranství, a obdobnost právní argumentace používané v daných sporech), učinil závěr o tom, že se snad projednávaná věc vymyká běžné agendě statutárního města co do své složitosti a dovozuje z toho účelnost nákladů vynaložených na zastoupení žalovaného advokátem, odchyluje se od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, přičemž předestřenou otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárních měst v civilním sporném řízení zjevně není nutno oproti stávající judikatuře posuzovat jinak. Ani odvolacím soudem zdůrazňovaná výše uplatněné pohledávky (491 000 Kč s příslušenstvím) není okolností, jež by mohla vést k právnímu závěru o účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení žalovaného advokátem z důvodu právní složitosti či mimořádnosti projednávané věci, a to mimo jiné i právě proto, že nejde o věc mimořádnou, nýbrž o věc se opakující v agendě statutárního města. Za uvedené situace se tudíž požadavek žalovaného města na náhradu výloh spojených s jeho advokátním zastoupením v projednávané věci nejeví obhajitelným.
Pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné doplnit, že judikaturní ustálenost v otázce náhrady nákladů statutárního města vyplývá i z celé řady rozhodnutí, v nichž byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení s totožným skutkovým základem, přičemž jde jak o rozhodnutí data staršího, tak i o rozhodnutí, která Nejvyšší soud vydal v době nedávné (viz např. usnesení z 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, citované shora, usnesení z 5. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4648/2015), a i proto neshledává Nejvyšší soud jediného důvodu se v dané věci od již ustáleného výkladu odchýlit.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud usnesení odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. a §243e odst. 2, věty první, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu