ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5299.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5299/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce V. K. , Š. M., zastoupeného JUDr. Radimem Břenkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Lidická 28, proti žalované D. O. , P. – K., zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Těšnov 1059/1, o zaplacení 2.086.420 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 114/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 13 Co 469/2014-203, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 13 Co 469/2014-203, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 8 C 114/2011-144, rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 2.086.420 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud měl za prokázané, že žalobce na účet žalované v roce 2010 vložil uvedenou sumu, zároveň však konstatoval, že uzavření žalobcem tvrzené smlouvy o půjčce daného obnosu mezi účastníky řízení spolehlivě doloženo nebylo. Jelikož se ovšem ani žalované nepodařilo dokázat, že by jí k ponechání dotčené hodnoty svědčil jakýkoli titul, bylo třeba na věc vztáhnout ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a dovodit, že žalovaná získala na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2014, č. j. 13 Co 469/2014-203, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud upozornil, že žalobce se dožadoval zaplacení označené částky z titulu smlouvy o půjčce, tvrdil tedy existenci právního důvodu, v souladu s nímž žalované sporné prostředky poskytl, a bylo na něm, aby svou skutkovou verzi prokázal. Možnost posouzení jeho nároku jako práva na vydání majetkového prospěchu nabytého bez právního důvodu by přicházela v úvahu až poté, co by byl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Obvodní soud naproti tomu aplikací právních norem upravujících bezdůvodné obohacení v podstatě nepřípustně zhojil neunesení důkazního břemene žalobcem. Jelikož se zřetelem k žalobním tvrzením nelze uplatněný nárok podřadit pod žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, je namístě, aby soud prvního stupně v dalším řízení žalobci udělil poučení dle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Pokud žalobce přesto neunese své důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o půjčce, musí se řečený fakt promítnout do výsledku sporu.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, v němž rekapituluje skutečnosti, jež pokládá za rozhodné pro posouzení důvodnosti projednávané žaloby, a následně podotýká, že podle judikatury Nejvyššího soudu (jmenovitě rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1808/2012 a sp. zn. 29 Cdo 2090/2009) je předání předmětu plnění základní podmínkou vzniku reálné smlouvy. Žalobní tvrzení, dle nichž dovolatel zmiňované finanční prostředky žalované půjčil, tudíž skýtala dostatečnou oporu též pro aplikaci právní úpravy bezdůvodného obohacení na řešenou kauzu, přičemž nelze pomíjet, že kvalifikace skutkového stavu je věcí soudu. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež extenzivně rozporovala žalobcem vylíčený popis skutkového stavu, v rovině právní pak dovolací námitky označila za liché a neopodstatněné, neb pouhé prokázání finanční transakce neumožňuje učinit závěr o vzniku bezdůvodného obohacení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné v souladu s právě citovaným ustanovením, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pakliže za daného stavu řízení vyloučil možnost kvalifikace předmětného nároku jakožto práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Východiskem úvah dovolacího soudu (jenž se nemíní blíže vyjadřovat k té části dovolání, v níž žalobce pouze líčí vlastní skutkovou verzi, aniž by polemizoval s právními závěry odvolacího soudu, a neuplatňuje tedy jediný způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.) se musí stát teze, dle níž soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je oprávněn, respektive povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2181/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014). Jestliže přitom zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat žalobci plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce tohoto plnění dožadoval z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 785/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1234/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013).
Zdejší soud již v minulosti rovněž judikoval, že smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, pročež v sobě prohlášení žalobce, že po žalovaném požaduje zaplacení příslušné částky z titulu konkrétní smlouvy o půjčce, zahrnuje i tvrzení, že tato suma byla žalovanému též fakticky poskytnuta, jež je dostatečnou oporou pro úvahu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně příjemce předmětného plnění (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014). Opačně od náhledu odvolacího soudu se předestřené závěry mohou prosadit i tam, kde sám žalobce tvrdí existenci smlouvy o půjčce coby právního důvodu pro realizovaný přesun majetkových hodnot, v řízení se mu však nepodaří toto své tvrzení dostatečně prokázat. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu totiž žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou proto v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013).
Přeneseno do kontextu přezkoumávané kauzy je třeba podotknout, že žalobce od počátku řízení zdůrazňoval, že sporný obnos vložil na účet žalované, což soud prvního stupně shledal bezpečně prokázaným. Bylo-li s praktickou jistotou doloženo provedení platby z účtu žalobce na účet žalované, aniž byl zjištěn právní důvod, o nějž by se tato platba mohla opírat, byl tím oproti názoru městského soudu zjednán adekvátní podklad pro naplnění pojmových znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu. Kvalifikace právního vztahu mezi účastníky řízení jakožto závazku z bezdůvodného obohacení, k níž přistoupil obvodní soud, pak nemohla představovat nepatřičné „zhojení“ neunesení důkazního břemene žalobcem, jak naznačuje soud odvolací, poněvadž procesní odpovědnost za prokázání právního titulu pro zmíněný transfer finančních prostředků nesla v souladu s výše shrnutými závěry rozhodovací praxe žalovaná.
Nejvyšší soud neseznal, že by bylo řízení zatíženo zmatečnostmi či jinými vadami, k nimž by byl podle §242 odst. 3 o. s. ř. nucen přihlížet z úřední povinnosti, s ohledem na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem mu arci nezbylo než napadené usnesení zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu