ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5446.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5446/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce O. Ž. , zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 99 C 44/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016, č. j. 51 Co 42/2016-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze v odvoláním napadených výrocích II a III potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 99 C 44/2012-125, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem (nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 21/1 v k. ú. K. a parc. č. 616 v k. ú. K. (k uspokojení nároku žalobce – oprávněné osoby – na převod náhradních pozemků za pozemky, které mu nelze vydat, plynoucího z rozhodnutí Ministerstva zemědělství
– Pozemkového úřadu Praha ze dne 20. 7. 2004, č. j. PÚ 2067/99; §11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázky hmotného a procesního práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek.
V otázce ocenění pozemků, jež nebylo možno pro zákonnou překážku vydat oprávněné osobě a za něž je třeba poskytnout náhradu (§11 odst. 2 a §11a zákona o půdě), rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž poukazuje i dovolatelka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2930/2011, ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013), podle níž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka.
Dovolací soud však ve své rozhodovací praxi též vyslovil právní názor, že v situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je přitom založeno na závěru, že ačkoliv byly pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku, vedeny v době přechodu na stát v evidenci jako zemědělské, bylo v řízení prokázáno, že byly vykoupeny za účelem stavby sídliště, která se posléze realizovala, a proto je namístě - v souladu s judikaturou shora citovanou - ocenit pozemky jako stavební.
K problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší soud vyslovil především v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém, svévolném či diskriminačním postupu fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, k níž došlo s účinností od 14. 4. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení §11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků.] Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud znovu připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze (alternativně) kvalifikovat jako liknavý, svévolný nebo diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je pak především otázkou skutkových zjištění. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole nejsou zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantních hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, nebo znovu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 (jímž dovolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, že v konkrétní věci jím tehdy posuzované nelze postup žalované označit za liknavý, svévolný či diskriminační) nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu „nebyla doložena“.
Naproti tomu ve věci nyní posuzované – jak plyne ze zcela konkrétních skutkových zjištění soudů nižších stupňů – nebyl nárok žalobce v přiměřené době (ani po 16 letech) uspokojen, ačkoliv žalobce činil kroky za účelem uspokojení svého nároku, v situaci, kdy nabídka žalované (i se zřetelem k hodnotě neuspokojeného nároku žalobce) neměla patřičné kvalitativní a kvantitativní parametry a neumožňovala uspokojení nároku žalobce v přiměřené lhůtě zásadně předpokládaným postupem (§11a zákona o půdě). Tyto závěry soudů nižších stupňů patří k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tedy ani odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10 (dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) případný není, přitakává-li v něm Ústavní soud závěrům, jež dříve vyslovil v nálezu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, které ovšem nepokládá bezezbytku za aplikovatelné ve věci jím tehdy posuzované (lišící se tím, že zjištěná liknavost Pozemkového fondu byla méně závažná, nedosahující intenzity libovůle a svévole, zatímco oprávněná osoba od počátku usilovala o převod pozemků mimo veřejnou nabídku, určených k zastavění, nikoliv o vydání pozemků, kterou jsou a budou i nadále součástí zemědělského půdního fondu, a budou tedy plnit účel a cíl sledovaný zákonem o půdě a vyjádřený i v jeho preambuli).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přitom v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutím ve skutkově a právně podobných věcech těchže účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, nebo usnesení ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016) a nevybočuje tedy z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na níž se odkazuje i ve zmiňovaných rozhodnutích), od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované (čímž – poměřováno dovoláním uplatněným důvodem – nejsou dány předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.).
Samotné řešení otázky vhodnosti (způsobilosti) žalobcem k převodu nárokových pozemků (jako pozemků náhradních za pozemky, jež nelze oprávněné osobě vydat) dovoláním kritizováno není, tedy – při vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) – nemohla být tuto otázka otevřena k dovolacímu přezkumu a pro její řešení nemohlo být připuštěno dovolání.
Přestože se v dovolání uvádí, že se jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, včetně nákladového výroku pod bodem II, žádné námitky – natož ty, jež by se vázaly k obligatorním náležitostem ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – se vůči výrokům o náhradě nákladů řízení neuplatňují, nehledě na to, že přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je zde vyloučena již ustanovením §238 písm. d) o. s. ř., neboť nákladovými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, kdy nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah (k otázce přípustnosti dovolání proti výroku o nákladech řízení – se zřetelem na omezení plynoucí z ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl v jeho celém rozsahu (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce spojené s podáním vyjádření k dovolání (v němž se převážně opakuje již dříve uplatňovaná argumentace a odkazuje se na další skončená řízení ve věcech týchž účastníků) v daném případě nelze považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu