ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5769.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5769/2016-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. Ch. , zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října 184, proti žalované E. Ch. H. , zastoupené JUDr. Žofií Chromcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 3, Písecká 1968/9, o náhradu nákladů řízení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 222/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2016, č. j. 19 Co 289/2016-348, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2016, č. j. 19 Co 289/2016-348, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 23 C 222/2013-226, uložil žalované zaplatit žalobci 1.421.782,46 Kč (výrok I.), co do příslušenství této částky žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) i státu (výrok IV.). V podstatě tak vyhověl žalobci domáhajícímu se vydání řečené sumy z titulu bezdůvodného obohacení, jehož se žalované – jeho bývalé manželce – dostalo tím, že ze svého uhradil v celé výši dluh z hypotečního úvěru, jejž měli dle dohody o vypořádání společného jmění manželů platit každý z jedné poloviny. Ve sporu v zásadě úspěšnému žalobci ovšem s odkazem na ustanovení §142a odst. 1 ve spojení s §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nepřiznal náhradu nákladů řízení. Za důvod zvláštního zřetele hodný přitom označil okolnost, že žalobce žalované zaslal předžalobní výzvu jen na jednu z jí používaných adres a poté, co se mu vrátila s relací, dle níž se jedná o v místě neznámého adresáta, již rezignoval na pokus vyrozumět ji jinak a bezprostředně přistoupil k podání žaloby.
K odvolání žalobce (řízení o odvolání žalované bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno) přezkoumal zmíněné rozhodnutí v napadeném rozsahu Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 16. 8. 2016, č. j. 19 Co 289/2016-348, v odvoláním dotčeném výroku III. potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Přitakal tak aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., avšak neztotožnil se s důvodem, pro nějž k ní obvodní soud přistoupil – absence řádné předžalobní výzvy. Oproti soudu prvního stupně spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné v okolnostech případu, poněvadž se jedná o další ze sporů týchž účastníků (ostatní jsou odvolacímu soudu známy z jeho rozhodovací činnosti), jenž je pokračováním jejich bouřlivého vztahu a konflikty doprovázeného vypořádání společného jmění manželů. Shledaje, že žalobce v konečném důsledku z majetkového vyrovnání profitoval, dospěl odvolací soud k závěru, že by bylo nespravedlivé přiznat mu náhradu nákladů řízení, a je proto namístě, aby je každý z účastníků nesl ze svého.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. zejména pro odklon odvolacího soudu od ustálené soudní praxe v otázce použití moderačního práva při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Předně odvolacímu soudu vytýká překvapivost aplikace §150 o. s. ř., k níž přistoupil, aniž by dal žalobci prostor pro vyjádření k odvolacím soudem akcentovanému důvodu. V naznačeném směru poukazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, s nimiž je postup odvolacího soudu, ve kterém spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces, v rozporu. Nadto je přesvědčen o nepodloženosti úsudku, dle něhož z majetkového vyrovnání mezi ním a žalovanou profitoval a k němuž soud dospěl bez náležitého zkoumání skutkových okolností. Ve druhé části dovolání pak podrobně líčí osobní poměry účastníků nynějšího řízení a především okolnosti závěru jejich manželství. Vzhledem k uvedenému Nejvyššímu soudu navrhuje kasaci usnesení městského soudu, jakož i rozsudku obvodního soudu ve výroku III.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze mít za přípustné, jelikož odvolací soud se při posuzování procesních předpokladů aplikace §150 o. s. ř. odchýlil od ustálené judikatorní praxe Nejvyššího i Ústavního soudu.
Nejvyšší i Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantně zdůrazňují, že k diskreci soudu ve smyslu §150 o. s. ř., jež je s to polomit základní zásadu ovládající rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení – pravidlo úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), lze přistoupit toliko v mimořádných případech, jeví-li se s ohledem na majetkové, sociální, osobní a další poměry všech stran sporu, jakož i jiné relevantní okolnosti projednávaného sporu nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení neúspěšnému účastníku a naopak po druhém, jenž ve věci úspěch měl, spravedlivým požadovat, aby vynaložené náklady nesl ze svého (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Jelikož se jedná o výjimku z obecného pravidla, je nutné ji vykládat restriktivně (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013). Současně je apelováno na náležité a přesvědčivé odůvodnění použití moderačního práva, jež musí být prosto znaků libovůle (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, jakož i v něm citovaná rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015). Ústavně konformní aplikace zmíněného ustanovení mimoto nepřipouští překvapivost užití diskrece v naznačeném smyslu. Je proto vyžadováno, aby byl stranám sporu poskytnut prostor se k eventuálnímu postupu dle §150 o. s. ř. vyjádřit, vznášet případná tvrzení a důkazní návrhy, jež by mohly úvahu soudu v tomto směru ovlivnit (viz mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13 – bod 12, či další i dovolatelem jmenované nálezy téhož soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 215/09, nebo ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2994/14). Nastíněnou optikou je pak zapotřebí nahlížet i na důvody, pro něž soud k aplikaci řečeného ustanovení přistupuje, neboť ani ty nemohou být v souvislosti s předchozím průběhem řízení nepředvídatelné a účastníkům je třeba dát možnost se ve vztahu k nim vymezit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014).
Ve světle vyloženého se proto jeví obtížným kvitovat postup odvolacího soudu, jenž v nynějším řízení, nenařídiv jednání, přistoupil k aplikaci §150 o. s. ř. ze zcela odlišných příčin, než které za klíčové považoval soud prvního stupně, a své rozhodnutí nadto založil na domněnce o majetkovém profitu žalobce z vypořádání společného jmění manželů, aniž by ji opřel o konkrétní v řízení prokázané skutečnosti, či tento svůj závěr přesvědčivě zdůvodnil. Neosvětlil-li tedy žalobci své pohnutky, v podstatě mu tak neposkytl prostor reagovat na skutečnosti, jež byly pro úsudek odvolacího soudu podstatné, a znemožnil mu se proti nepříznivým důsledkům spočívajícím v odepření práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku jakkoliv bránit. Jeho obrana uplatněná v odvolání se totiž logicky mohla vztahovat pouze k jím napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí a obsahovat argumentaci k relevantním právním i skutkovým okolnostem, z nichž tento soud vycházel. Podle judikatury Ústavního soudu lze pak v naznačeném postupu odvolacího soudu spatřovat zásah do práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srovnej zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
Úvahy odvolacího soudu příčící se judikatuře reprezentované nejen dovolatelem odkazovanými rozhodnutími (ale i dalšími shora citovanými) tedy nemohou obstát jako správné, pročež Nejvyšší soud přistoupil v intencích §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení usnesení městského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
K samotné aplikaci moderačního práva jeví se pak vhodným připomenout, že ustanovení §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou přenechávající soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení stran důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu citovaného ustanovení by měly být dovolacímu přezkumu podrobovány pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (k tomu viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014, a ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3451/2016). S ohledem na vyložené by proto v aktuální procesní situaci nebylo patřičným úsudek o odůvodněnosti využití diskrečního oprávnění soudu ve vztahu k náhradě nákladů řízení prejudikovat. Kasací napadeného rozhodnutí je žalobci dána možnost, aby polemiku, jíž věnuje značnou část svého podání (a jež sama o sobě ale nemůže pro skutkovou povahu být předmětem dovolacího přezkumu), uplatnil před odvolacím soudem, jenž je v intencích shora připomenuté judikatury povinen se s předloženou argumentací náležitě vypořádat.
Městský soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu