ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.6.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 6/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) I. K. , a b) J. K. , obou zastoupených JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Sídliště Plešivec 371, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, o zaplacení částky 611.298,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 176/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2016, č. j. 5 Co 805/2016-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.388,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Kaliny, advokáta se sídlem v Písku, Heydukova 101/2.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 5 Co 805/2016-223, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2016, č. j. 27 C 176/2016-195, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 611.298,- Kč „s 8 % úrokem ode dne podání žaloby do zaplacení“ a jímž byla žalobcům uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 82.726,80 Kč k rukám jeho zástupce; dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27.576,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalovaného (nesprávně uvedeno žalovaných).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 7 C 124/2009, pravomocným dne 10. 12. 2011, bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví žalobců, M. K. a P. K. k domu na st. parcele č. 676, stavební parcele č. 676 a parcele č. 925 v kat. území a obci Č. K., podíly P. K. v rozsahu ¼ a M. K. v rozsahu ¼ byly přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobců každému v rozsahu ideální ¼ a žalobcům byla uložena povinnost zaplatit P. K. a M. K. - každému částku 3.725.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo zjištěno, že žalobci dopisem ze dne 13. 12. 2011 vyzvali žalovaného, který po dohodě všech bývalých spoluvlastníků vykonával správu nemovitostí do února 2011, aby jim zaplatil částku 487.344,- Kč, představující dlužný nevyplacený podíl na zisku z nemovitostí za období od února 2006 do února 2011, a současně žalovanému tímto dopisem „navrhli řešení v podobě zápočtového úkonu“ této jejich tvrzené pohledávky proti pohledávce žalovaného na zaplacení vypořádacího podílu podle rozsudku soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; na tento návrh žalobců žalovaný nereagoval. Dne 17. 1. 2012 žalobci poukázali žalovanému na jeho účet částku 3.237.656,- Kč, tj. o 487.344,- Kč méně, než jim bylo uloženo rozsudkem soudu. Dopisem ze dne 26. 11. 2013 vyzval zástupce žalovaného žalobce k doplacení dlužné částky 487.344,- Kč z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž žalobci tuto částku poukázali žalovanému dne 5. 12. 2013. Soudy dále zjistily, že proti žalovanému byly vedeny exekuce a že žalobci z tohoto důvodu (aby předešli prodeji nemovitostí) za něj zaplatili dne 7. 7. 2011 na účet soudního exekutora částku 26.085,- Kč a dne 23. 9. 2011 částku 40.185,- Kč. Předžalobní výzvou ze dne 9. 1. 2015 žalobci vyzvali žalovaného k úhradě celkem částky 611.298,- Kč, v níž byla zahrnuta částka 487.344,- Kč jako dlužný podíl na zisku ze správy nemovitostí, částka 114.000,- Kč představující kauci složenou nájemnicí části domu a částky 26.085,- Kč a 40.185,- Kč zaplacené žalobci za žalovaného v exekučních řízeních.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v důsledku žalovaným důvodně vznesené námitky promlčení nelze žalobě o vydání plnění z bezdůvodného obohacení vyhovět, neboť byla-li žaloba podána dne 26. 2. 2015, stalo se tak po uplynutí subjektivní promlčecí doby [§107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)]. Pokud jde o nárok žalobců na zaplacení částky 487.344,- Kč, představující podíl na zisku z pronájmu nemovitostí za období od února 2006 do února 2011, kterou jim žalovaný nevyplatil, počala subjektivní promlčecí doba běžet ode dne 13. 12. 2011, kdy žalovaného k jejímu zaplacení vyzvali, současně s připojením celkového vyúčtování. O tom, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu dalších částek 26.085,- Kč a 40.185,- Kč, které za žalovaného jako povinného v exekučních řízeních uhradili dne 7. 7. 2011 a dne 23. 9. 2011 (§454 obč. zák.), se žalobci dozvěděli již v těchto dnech. V subjektivní promlčecí době se promlčel i nárok žalobců na zaplacení částky 114.000,- Kč, jež představuje kauci složenou nájemnicí části domu, neboť o tom, že žalovaný přestal být správcem a posléze spoluvlastníkem předmětných nemovitostí se žalobci dozvěděli taktéž již v roce 2011. Tvrzení žalobců, že o výši jejich dluhu vůči žalovanému z titulu vypořádacího podílu se dozvěděli až poté, co byli zástupcem žalovaného k jeho doplacení vyzváni, odvolací soud považoval za účelové. Přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že žalovaným vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalobci netvrdili žádný právně relevantní důvod, který by k takovému závěru mohl vést, a ztotožnil se i s jeho názorem, že návrh žalobců ze dne 13. 12. 2011 na započtení jejich pohledávky ve výši 487.344,- Kč proti pohledávce žalovaného z titulu vypořádacího podílu, na nějž žalovaný nijak nereagoval, nevyvolal kompenzační účinky. Odvolací soud poukázal i na to, že tento písemný návrh žalobců je neurčitý (§37 odst. 1 obč. zák.), neboť z něj nelze zjistit, jakou výši pohledávky žalobci započítávají, když je specifikována jen jako „doplatek peněz“. S námitkou žalobců, že zaplatili-li dne 5. 12. 2013 žalovanému částku 487.344,- Kč, uzavřeli s ním de facto další smlouvu, a to v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a mají proto právo na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení, se odvolací soud vypořádal závěrem, že šlo pouze „o plnění smlouvy“ o vypořádání podílového spoluvlastnictví (správně o plnění dluhu podle rozsudku soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), a nikoliv o uzavření nějaké další smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to „započtení, k němuž došlo v roce 2011“, při jejímž řešení se odvolací soud podle jejich názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4711/2009, ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4407/2009, ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2693/2000, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4173/2011, ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 118/2016, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004). Dovolatelé namítají, že dopisem ze dne 13. 12. 2011 žalovanému navrhli „řešení v podobě zápočtového úkonu k vyplacení peněz, které mají podle rozsudku oni jemu zaplatit“, což „byl jednoznačně projev směřující k započtení“. Tento jejich právní úkon plně odpovídá §34 a 35 obč. zák., neboť bylo zřejmé, co chtěli projevit, a přiložené výpočty jej činí určitým a srozumitelným (§37 odst. 1 obč. zák.). Poukazují na to, že žalovanému poukázali dne 17. 1. 2012 částku 3.237.656,- Kč, tedy jeho podíl 3.725.000,- Kč, snížený o 487.344,- Kč, čímž podle nich došlo k započtení a vyrovnání vzájemných pohledávek, a že na základě předžalobní výzvy jeho zástupce mu částku 487.344,- Kč dne 5. 12. 2013 doplatili. „To však už nebylo plnění dávno zaniklého dluhu, ale plnění podle nové smlouvy, kterou uzavřeli ve značné tísni za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž podle §49 obč. zák. mohli od této smlouvy odstoupit, což učinili výzvou k zaplacení z 9. 1. 2015. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení a podle §450 obč. zák. je povinen je vydat (viz též §457 obč. zák.)“. Dále uvedli, že „pokud odvolací soud hodnotil otázku promlčení, posoudil věc podle právní normy, která na daný skutkový stav nedopadá“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - dále jen „o. s. ř.“.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé v posuzované věci nezpochybnili právní závěr odvolacího soudu, že jejich uplatněné nároky na zaplacení částek 26.085,- Kč a 40.185,- Kč, které za žalovaného jako povinného v exekučních řízeních vedených proti němu zaplatili dne 7. 7. 2011 a 23. 9. 2011 na účet soudního exekutora, jakož i na zaplacení částky 114.000,- Kč, jež představuje kauci složenou nájemnicí části domu, se promlčely v subjektivní promlčecí době stanovené v ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. (§3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nesouhlasí-li dovolatelé se závěrem odvolacího soudu, že došlo k promlčení jejich uplatněného nároku na zaplacení částky 487.344,- Kč, představující dlužný podíl na zisku z nemovitostí za období od února 2006 do února 2011, který jim žalovaný nevyplatil poté, co podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 7 C 124/2009, zrušeno a vypořádáno, pak v tomto ohledu dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., neboť nevyložili, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Zbývá tak již jen posoudit, zda dovolání žalobců je přípustné k řešení jimi zpochybněné otázky, zda došlo k započtení jejich tvrzeného nároku na zaplacení částky 487.344,- Kč proti pohledávce žalovaného na zaplacení vypořádacího podílu z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem ve výši 3.725.000,- Kč.
Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného dluhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Základním předpokladem započtení je tedy vzájemnost pohledávek, stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení. K zániku závazku započtením nedochází automaticky, když se pohledávky setkaly, ale na základě jednostranného právního úkonu (compensatio necessaria) nebo dvoustranného právního úkonu - dohody (compensatio voluntaria).
V posuzované věci jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena na skutkovém závěru, že žalobci dopisem zaslaným žalovanému dne 13. 12. 2011 (kterým jej současně vyzvali k zaplacení částky 487.344,- Kč na základě připojeného vyúčtování) mu „navrhují řešení v podobě zápočtového úkonu“ proti pohledávce žalovaného vůči nim (podle rozsudku soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví). Pakliže žalovaný na tento návrh žalobců nereagoval, jak bylo zjištěno, neměl tento jejich návrh kompenzační účinky a k započtení nároku žalobců proti pohledávce žalovaného tudíž nedošlo [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2109/2007, z něhož se podává právní závěr, podle kterého návrh dohody o vzájemném započtení pohledávek není jednostranným právním úkonem směřujícím k započtení, a dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, v němž bylo vysvětleno, že vznik smlouvy (dohody o započtení) předpokládá existenci návrhu (oferty), přijetí návrhu (akceptaci) a vzájemnou shodu vůle oferenta a akceptanta]. Současně z toho též vyplývá, že k započtení tvrzeného nároku žalobců proti pohledávce žalovaného nedošlo ani tím, že žalobci zaslali žalovanému dne 17. 1. 2012 částku 3.237.656,- Kč, tedy jeho vypořádací „podíl 3.725.000,- Kč snížený o 487.344,- Kč“ (navíc je nutno poukázat na to, že tuto námitku žalobci vznesli až v dovolání, a odvolací soud se jí tudíž nezabýval). Názor odvolacího soudu o neurčitosti dopisu žalobců zaslaného žalovanému dne 13. 12. 2011 (§37 odst. 1 obč. zák.) tak již - vzhledem k uvedenému - žádný význam pro právní posouzení dané věci nemá.
S dovolateli citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu není rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé v rozporu, neboť tato rozhodnutí neřešila situaci, kdy byl učiněn jen návrh na dohodu o započtení, na nějž nebylo reagováno.
Pokud žalobci žalovanému zaplatili dne 5. 12. 2013 částku 487.344,- Kč, jednalo se o plnění jejich dluhu, který vůči žalovanému měli z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle citovaného rozsudku soudu, a nikoliv o plnění na základě (jimi vykonstruované) „další smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek“, od níž měli následně odstoupit zasláním předžalobní výzvy žalovanému, z čehož již v odvolání a v dovolání dovozovali, že „vůči žalovanému mají právo na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení“.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání žalobců trpí částečně vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a ve zbývající části není dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu