ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.619.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 619/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) JUDr. J. S. , b) J. S. , obou zastoupených JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Na Vyhlídce 386/3, proti žalovaným 1) L. S. , 2) E. S. , oběma zastoupeným Mgr. Václavem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, o náhradu nákladů řízení , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 213/2008, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2016, č. j. 30 Co 487/2015-447, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze na základě zpětvzetí žaloby (v průběhu odvolacího řízení) odvolávajících se žalobců usnesením ze dne 16. srpna 2016, č. j. 30 Co 487/2015-447, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a zastavil řízení (výrok I.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovaným, a to ve výši 34 728 Kč před soudem prvního stupně a v částce 10 800 Kč za řízení odvolací, v obou případech do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejich advokáta (výrok II.). Odvolací soud rozhodl o zrušení rozsudku (jímž byla zamítnuta žalobu na zaplacení částky 9 000 Kč s příslušenstvím) a zastavení řízení na základě úkonu žalobců – zpětvzetí žaloby – učiněného při jednání odvolacího soudu dne 4. 5. 2016.
Usnesení odvolacího soudu napadli ve vztahu k výroku II., tedy pouze v části týkající rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovoláním oba žalobci. Namítali, že předmětem řízení (rozuměj ve věci samé) byla původně částka 89 486 Kč s příslušenstvím, a teprve po vyloučení části předmětu řízení v rozsahu 80 486 Kč k samostatnému projednání (o tento nárok je nyní před týmž soudem prvního stupně vedeno řízení pod sp. zn. 7 C 216/2015) došlo ke snížení předmětu daného řízení pod bagatelní hranici, čímž dochází k situaci, kdy díky kouskování předmětu řízení částka nákladů násobně převyšuje částku předmětu řízení; je tak vyloučeno považovat dovolání za nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť by docházelo ke krácení práv účastníků.
Se zřetelem k době zahájení řízení (před 1. 1. 2013) a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (16. 8. 2016) se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.2013 (dále též jen o. s. ř.).
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolací soud vždy prvotně, před zkoumáním splnění předpokladů přípustnosti dovolání (potažmo jeho projednatelnosti) z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. se zabývá tím, zda přípustnost dovolání v daném případě nevylučuje některá z výluk upravených v ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. V případě dovolání směřujícího výhradně proti rozhodnutí nákladovému, jako relativně samostatnému procesnímu nároku (který je zakládám teprve rozhodnutím soudu podle výsledku řízení, resp. zavinění, jež jeho skončení způsobilo) se jeho přípustnost poměřuje toliko výší nákladů řízení o nichž bylo rozhodnuto, resp. je-li požadováno více, než bylo fakticky přiznáno nebo naopak je namítáno, že bylo přiznáno více, než mělo být, je rozhodující výše tohoto rozdílu. Rozhodující pro posouzení přípustnosti naopak není výše peněžitého plnění představujícího předmět řízení, resp. poměr výše nákladů k výši meritorního nároku (ten může rozhodovat leda při poměřování jejich přiměřenosti či účelnosti). Podstatná není ani okolnost, že se nárok podle dovolatele, stal bagatelním až jeho vyloučením k samostatnému projednání; o bagatelní nárok by se totiž s ohledem na jeho od zbytku odlišný hmotněprávní (a skutkový) základ jednalo i v případě, že by k rozdělení řízení nedošlo. V uvedených procesních souvislostech pak nelze zkoumat ani důvody či oprávněnost vyloučení věci (části původního nároku) k samostatnému projednání. S ohledem na shora sdělené skutečnosti je patrné, že pro posouzení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. d) je významná toliko výše těchto nákladů (požadovaná částka) a výluka z dovolacího přezkumu představovaná částkou 50 000 Kč není limitována žádnými dalšími skutečnostmi.
Napadají-li dovolatelé výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jejich povinnosti nahradit žalovaným náklady řízení, které celkem za řízení ve dvou jeho stupních nedosahují uvedený bagatelní limit (jde toliko o 45 528 Kč) a zároveň se nejedná o vztahy, v nichž zákonodárce upouští od omezujícího požadavku na minimální výši sporného peněžitého plnění, je zřejmé, že na dovolání jako přípustné pohlížet nelze, a proto je Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu