ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.768.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 768/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce Hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1 - Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799, proti žalovanému OPATOV-MARKET spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4-Chodově, Medkova 910/90, zastoupenému JUDr. Janem Pöslem, advokátem se sídlem v Praze 1, Tržiště 369/7, o zaplacení částky 758.640,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 162/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2016, č. j. 91 Co 545/2015-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 9. 2015, č. j. 24 C 162/2014-76, v odvoláním žalovaného napadených výrocích I. a III. [jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 443.090,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 16. 3. 2013 do zaplacení (výrok I.) a dále „náhradu nákladů řízení“ ve výši 16.180,88 Kč (výrok III.)]; dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 37.752,- Kč „do rukou advokáta žalobce“ (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (a to výslovně sice proti oběma jeho výrokům, posuzováno podle jeho obsahu však pouze proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I., když proti výrokům, resp. části výroku, týkající se náhrady nákladů řízení v dovolání žádné námitky neuplatnil), jehož přípustnost dovozuje „z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího řízení se řízení končí“. K otázce jeho přípustnosti uvedl pouze to, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a že otázka posouzená odvolacím soudem měla být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalovaného odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena “, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013). Tvrzení dovolatele, že „otázka posouzená odvolacím soudem měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, neboť významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 ).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál, neboť v něm neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) k projednání dovolání nepostačuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu