ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.10.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 10/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce P. O. , zastoupeného Mgr. Bc. Arnoštem Špačkem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 1050/22, PSČ 405 02, proti žalovanému Ing. Aleši Klaudy , se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 191/18, PSČ 405 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka BusMat plus s. r. o., identifikační číslo osoby 27315665, zastoupenému Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02, o zaplacení částky 68.875 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 111/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. srpna 2015, č. j. 10 Co 350/2015-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Děčíně na náhradu nákladů žalobce v dovolacím řízení 1.875,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. ledna 2014, č. j. 25 C 111/2011-127, ve znění opravného usnesení ze dne 30. června 2014, č. j. 25 C 111/2011-14, Okresní soud v Děčíně zamítl žalobu, jíž se žalobce (P. O.) domáhal vůči žalovanému (Ing. Aleši Klaudy, jako insolvenčnímu správci dlužníka BusMat plus s. r. o.) zaplacení částky 68.875 Kč (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 27.684,80 Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém bodu II. výroku tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém bodu I. výroku, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (před soudy obou stupňů), podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“).
I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jež určuje, že dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (v intencích R 80/2013 přitom též platí, že výjimky z daného limitu se u výroků o nákladech řízení neuplatní).
Dovolání směřuje proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pro posouzení, zda dovoláním napadenou částí výroku o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu odvolací soud takto dovolateli odepřel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu spisu plyne, že dovolatel požadoval, aby mu za řízení před soudem prvního stupně byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 27.684,80 Kč (č. l. 121), a za řízení před odvolacím soudem náhrada nákladů řízení ve výši 6.921,20 Kč (č. l. 155). Součet částek za řízení před oběma soudy (34.606 Kč) pak nepřevyšuje 50.000 Kč, takže dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné být nemůže.
Nejvyšší soud tudíž dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalobce v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby [vyjádření k dovolání ze dne 5. června 2016 ve smyslu §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“, takže advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu); srov. obdobně např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001, uveřejněného pod číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v dovolacím řízení, tvoří částka 34.606 Kč, z níž mimosmluvní odměna činí 2.500 Kč (§7 bod. 5 advokátního tarifu) a polovina mimosmluvní odměny pak 1.250 Kč. S náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 325,50 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 1.875,50 Kč.
S přihlédnutím k tomu, že žalobce zastupoval v řízení advokát, který mu byl ustanoven soudem podle ustanovení §30 o. s. ř., jehož hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty platí stát (srov. §140 odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §149 odst. 2 o. s. ř. uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení ve prospěch státu (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněného pod číslem 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu