ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1068.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1068/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně O. M. , zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3a, PSČ 360 01, proti žalované I. B. , zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Družstevní 1395/8, PSČ 140 00, o zaplacení částky 8 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 96/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 14 Co 283/2014-497, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 14 Co 283/2014-497, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. února 2014, č. j. 7 C 96/2007-419, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. února 2014, č. j. 7 C 96/2007-419, Okresní soud v Klatovech zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (O. M.) domáhala vůči žalované (I. B.) zaplacení částky 8 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měla žalovaná způsobit žalobkyni porušením povinnosti postupovat s odbornou péčí ve funkci správkyně konkursní podstaty úpadce DALLAS BUILDING, spol. s r. o. (dále též jen „úpadce“) [bod I. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 26. ledna 2001, sp. zn. 20 K 19/2000, prohlásil Krajský soud v Plzni konkurs na majetek úpadce a správkyní konkursní podstaty ustavil žalovanou.
2/ Žalovaná sepsala do konkursní podstaty úpadce v žalobě blíže specifikované nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně (dále též jen „nemovitosti“). Jako důvod soupisu nemovitostí do konkursní podstaty žalovaná uvedla neplatnost kupních smluv, na základě nichž žalobkyně nabyla nemovitosti (z důvodu obcházení devizového zákona a pro formální nedostatky), a dále odstoupení od kupních smluv pro nezaplacení kupní ceny.
3/ Žalobkyně podala u Krajského soudu v Plzni žalobu, kterou se domáhala vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce. Tento spor byl veden pod sp. zn. 28 Cm 11/2002 (dále jen „excindační spor“).
4/ V průběhu excindačního sporu podala žalobkyně návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí, kterým žádala Magistrát města Karlovy Vary, stavební úřad (dále jen „stavební úřad“) o kolaudaci části stavby „OBYTNÉ DOMY DALLAS – B. U.“ v K. V. – sekce „C a F“ na pozemku st. parc. č. 970/2 a 971/3, v katastrálním území D. [dále jen „budovy DALLAS“] (šlo o rozestavěné budovy, které byly předmětem excindačního sporu).
5/ Kolaudačním rozhodnutím ze dne 10. září 2004, č. j. SÚ/6985/02/Ha-330, stavební úřad povolil užívání budov DALLAS.
6/ Proti kolaudačnímu rozhodnutí podala žalovaná odvolání, v němž namítala, že žalobkyně nemá právo s budovami DALLAS nakládat a kolaudační řízení nemělo být na její návrh vůbec zahájeno.
7/ Rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 7. ledna 2005, č. j. 2375/RR/RO/SP/04, bylo kolaudační rozhodnutí zrušeno. V odůvodnění krajský úřad mimo jiné uvedl „...stavební úřad neměl návrhu na vydání kolaudačního rozhodnutí vyhovět, neboť stavebník (O. M.) nemá v současnosti právo nakládat s majetkem, který je zapsán do konkursní podstaty, a je nutné vyčkat až do pravomocného rozsudku příslušného soudu. Do té doby nelze stavbu zkolaudovat“.
8/ Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. března 2006, č. j. 28 Cm 11/2002-307, vyloučil nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Toto rozhodnutí změnil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 15 Cmo 147/2006-356, tak, že žalobu o vyloučení nemovitostí částečně zamítl. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2506/2007, rozsudek Vrchního soudu v Praze ve změněné části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 1. dubna 2010, č. j. 15 Cmo 147/2006-400 (správně č. l. 490), potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni i v části, ve které jej předtím změnil (ze soupisu konkursní podstaty tak byla vyloučena i zbylá část nemovitostí).
Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neporušila žádnou povinnost, která je podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu.
Za nesprávné nelze podle soudu prvního stupně označit jednání žalované spočívající v soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce. Žalovaná totiž měla pochybnosti o vlastnickém právu k uvedeným nemovitostem z důvodu možné neplatnosti kupních smluv, kterými žalobkyně nemovitosti nabyla, i z důvodu odstoupení od těchto smluv pro nezaplacení kupní ceny. Tyto pochybnosti se přitom podařilo odstranit až v excindačním sporu, a to na základě obsáhlého a komplexního dokazování a „s přispěním Nejvyššího soudu“. Za takového stavu pak měla žalovaná nejen právo, ale především podle §19 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), povinnost zapsat nemovitosti do konkursní podstaty.
Soud prvního stupně neshledal jakékoliv protiprávní jednání (tvrzené porušení povinnosti žalované postupovat s odbornou péčí podle §8 odst. 2 ZKV) ani v tom, že žalovaná podala odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí. Budovy DALLAS byly totiž sepsány do soupisu konkursní podstaty úpadce a jedinou osobou, která byla oprávněna s nimi disponovat, byla žalovaná. Podle soudu prvního stupně žalovaná podala odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí po právu, což potvrdil i odvolací orgán, který napadené kolaudační rozhodnutí zrušil.
Žalovaná konečně podle soudu prvního stupně nepochybila ani tím, že sama nepodala návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí. Od okamžiku podání excindační žaloby byla totiž podle §19 odst. 3 ZKV omezena v nakládání s budovami, ledaže by odvracela hrozící škodu na majetku, který byl předmětem této žaloby. Touto hrozící škodou pak „není zcela jistě předpokládaná majetková újma vlastníku nemovitostí spojená s odkladem kolaudačního rozhodnutí, ale škodou na majetku je myšlena především škoda způsobená zničením nebo poškozením sporné věci v konkursní podstatě“. Navíc případný návrh žalované „by byl zcela jistě vyřízen obdobným způsobem jako návrh žalobkyně“, když Krajský úřad Karlovarského kraje ve svém rozhodnutí (kterým zrušil kolaudační rozhodnutí) zdůraznil, že do doby pravomocného rozsudku příslušného soudu nelze stavbu zkolaudovat.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu k soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce pak doplnil, že předpokládaný postup správce konkursní podstaty při soupisu majetku konkursní podstaty popsal Nejvyšší soud ve stanovisku (ze dne 17. června 1998) sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“). V něm pod bodem XXIX. uvedl, že správce konkursní podstaty zařadí do soupisu majetku konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž má za to, že patří nebo mohou patřit do podstaty, i když je tu pochybnost, zda do podstaty skutečně patří. Žalovaná důvod pochybovat o účinnosti kupních smluv měla, neporušila tak žádnou právní povinnost a není splněn základní předpoklad pro její odpovědnost za škodu.
K námitce žalobkyně, že blokování kolaudace budov DALLAS bylo jednáním protiprávním, kterým byla porušena právní povinnost uložená výslovně zákonem o konkursu a vyrovnání a §415 obč. zák. a tímto jednáním vznikla žalobkyni škoda spočívající v ušlém zisku způsobeném nemožností pronajímat bytové a nebytové jednotky, odvolací soud uvedl, „že v situaci, kdy žalobkyně byla po soupisu nemovitostí zbavena i práva sepsané nemovitosti užívat, jí náleželo především právo domáhat se vůči konkursní podstatě bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata v určitém období užívala (jediná měla možnost užívat) nemovitosti, jež do ní podle následného rozsudku soudu nenáležely“. V tomto směru odkázal odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1662/2007 (jde o rozsudek ze dne 30. července 2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené a zároveň na řešení otázky, při jejímž zodpovězení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Za dosud neřešenou považuje žalobkyně otázku, jaké musí být pochybnosti, aby správce konkursní podstaty mohl majetek sepsat do konkursní podstaty. Podle žalobkyně byla vědomost o tom, že majetek nepatří do konkursní podstaty, zřejmá, a to i zcela nekvalifikované osobě. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2506/2007, kterým podle dovolatelky Nejvyšší soud „hodnotil veškeré snahy činit smlouvy neplatnými jako nedůvodné v rozporu s již tehdy ustálenou judikaturou“.
Dovolatelka míní, že i když zákon ukládá správci konkursní podstaty povinnost zahrnout v pochybnostech majetek do konkursní podstaty, neznamená to, že „konkursní správci“ budou a priori zahrnovat do konkursní podstaty „pro jistotu“ veškerý majetek, který jim přijde pod ruku. Pouze v případě pochybností, které musí být oprávněné, jednoznačně zřejmé a zcela opodstatněné, ne úmyslným zneužitím oprávnění správce konkursní podstaty, správce konkursní podstaty zahrne majetek do konkursní podstaty s tím, že může následovat vylučovací žaloba.
Za nesprávné a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu označuje dovolatelka jednání, kterým žalovaná „blokovala kolaudaci objektů“ (myšleno budov DALLAS). Tím byla podle dovolatelky porušena jak povinnost uložená zákonem o konkursu a vyrovnání, tak povinnost stanovená §415 obč. zák. Takovou činností dovolatelce vznikla škoda, zejména ušlý zisk způsobený nemožností pronajímat bytové a nebytové jednotky. Dovolatelka dále tvrdí, že kdyby žalovaná „nesabotovala kolaudaci odvoláními, nebránila pronájmu bytů a skládání nájmu do soudní úschovy“, škoda by nevznikla. Přitom takový postup by nepoškodil ani konkursní podstatu, ani žalobkyni. Soudům obou stupňů vytýká, že postup žalované legitimizovaly jako jednání v rámci §19 odst. 3 ZKV. Postup žalované označuje dovolatelka za jednání „v rozporu s péčí řádného hospodáře“, jednání zcela iracionální a rozporné se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněného pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 110/2012“), z něhož dovolatelka cituje, a dále s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, majíc napadené rozhodnutí za věcně správné a souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné, neboť v posouzení první z dovoláním otevřených otázek (jaké musí být pochybnosti, aby správce mohl sepsat majetek do konkursní podstaty úpadce) jde o problematiku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla beze zbytku vyřešena, a v posouzení druhé otázky (zda žalovaná jako správkyně konkursní podstaty porušila svou povinnost jednat s odbornou péčí, když podala odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí a sama následně nepodala návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí) je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (s judikaturou dále označenou).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K míře pochybností, jež musí mít správce konkursní podstaty, aby zapsal majetek do podstaty.
Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, jaké musí být pochybnosti správce konkursní podstaty, aby věc sepsal do konkursní podstaty s tím, že dle ní musí být tyto pochybnosti oprávněné, zřejmé a zcela opodstatněné.
Podle §19 odst. 1 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu.
Judikatura Nejvyššího soudu k položené otázce je ustálena v závěru, že:
1/ Do soupisu konkursní podstaty správce zařadí každou věc, pohledávku nebo právo, o nichž lze mít za to, že patří nebo může patřit do podstaty. Správce při soupisu vychází ze seznamu majetku a závazků předloženého úpadcem (z vysvětlení poskytnutých úpadcem o stavu jeho majetku) a z poznatků, které o majetku patřícím do konkursní podstaty získal na základě vlastního šetření, za součinnosti věřitelského výboru, popřípadě od osob, které mají v držení věci patřící do konkursní podstaty nebo které o majetku patřícím do konkursní podstaty poskytly relevantní informace. Soupis správce provádí ze své úřední povinnosti. Konkursní soud je oprávněn udělit správci v souvislosti se soupisem podstaty pokyny, které jsou pro jeho další postup závazné (R 52/1998, bod XXIX.).
2/ Zapsání do soupisu nebrání, jsou-li tu pochybnosti, zda věc skutečně patří do konkursní podstaty. O tom, u kterých věcí jsou pochybnosti, zda náleží do podstaty, a o důvodech, které k těmto pochybnostem vedou (včetně nároků uplatněných jinými osobami), správce vyrozumí konkursní soud. Konkursní soud důvody zpochybňující zařazení věci do soupisu posoudí; podaří-li se pochybnosti odstranit, vydá správci pokyn, aby věc ze soupisu vyřadil, popřípadě aby věc sepsal bez poznámky. Osoby, které k věci uplatnily právo nepřipouštějící její soupis, konkursní soud - nebylo-li možné námitkám těchto osob uplatněným u správce konkursní podstaty nebo u konkursního soudu zcela vyhovět a věc ze soupisu vyřadit - usnesením vyzve, aby svůj nárok uplatnily žalobou podanou proti správci, kterou se budou domáhat vyloučení věci ze soupisu (tzv. vylučovací či excindační žalobou); k podání žaloby jim určí přiměřenou lhůtu a poučí je, že nepodají-li žalobu včas, bude se mít za to, že věc byla pojata do soupisu oprávněně. Proti takovému usnesení není odvolání přípustné (R 52/1998, bod XXIX).
3/ Pochybnost o tom, zda jiná osoba uplatnila důvodné námitky proti tomu, aby věc byla zařazena do podstaty, může být vyřešena (samozřejmě za předpokladu, nebrání-li tomu dříve učiněný pokyn konkursního soudu) - a to i poté, co již byla soudem učiněna výzva k podání vylučovací žaloby - mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty nebo tak, že správce námitkám této osoby dobrovolně vyhoví a věc ze soupisu vyřadí; dříve, než tak učiní, může si správce vyžádat ke svému dalšímu postupu pokyn konkursního soudu, popřípadě stanovisko věřitelského výboru. Nebude-li ani tímto způsobem pochybnost odstraněna, mohou být věci vyloučeny ze soupisu konkursní podstaty jen na základě rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno vylučovací žalobě (R 52/1998, bod XXIX.).
Z takto ustaveného judikaturního rámce plyne, že správce zapíše věc do konkursní podstaty v případě, má-li pochybnosti o tom, zda věc do soupisu konkursní podstaty patří, aniž by zákon stanovoval „míru“ těchto pochybností. Právo sepsat věc do konkursní podstaty však správce nesmí zneužívat. O takové zneužití práva by šlo v případě, kdyby správce zapsal věc do konkursní podstaty bezdůvodně (aniž by objasnil důvod), z příčin, u nichž by bylo zcela zřejmé, že nemohou pro zápis nemovitostí do soupisu konkursní podstaty obstát nebo proto, aby zápisem do podstaty škodil. K tomu, že správce konkursní podstaty je povinen uvést důvod soupisu majetku do konkursní podstaty srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (s nimiž se odvolací soud ztotožnil) žalovaná zapsala nemovitosti do konkursní podstaty proto, že měla pochybnosti o platnosti kupních smluv, které byly nabývacím titulem uvedených nemovitostí, a dále proto, že od těchto smluv odstoupila pro nezaplacení kupní ceny. Žalovaná tak nesepsala nemovitosti bezdůvodně (důvod objasnila), z příčin, u nichž by bylo zcela zřejmé, že nemohou obstát (v případě neplatnosti kupních smluv či odstoupení od těchto smluv by byl soupis do konkursní podstaty oprávněný), ani proto, že chtěla škodit žalobkyni (z rozhodnutí soudů obou stupňů takové zjištění neplyne). Soupis uskutečnila proto, že měla oprávněné pochybnosti o tom, zda nemovitosti patří do konkursní podstaty. Tyto pochybnosti nebyly odstraněny v rámci dohledové činnosti soudu před zahájením excindačního sporu o vyloučení, ale až v samotném excindačním řízení, v jehož průběhu byla navíc žalovaná po určitou dobu částečně úspěšná (k tomu srov. shora zjištění z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 15 Cmo 147/2006). Žalované tak nelze klást k tíži, že uvedené nemovitosti do konkursní podstaty úpadce sepsala a ze soupisu je vyřadila až na základě pravomocného rozhodnutí o jejich vyloučení; své povinnosti dle §8 odst. 2 ZKV tím žalovaná neporušila.
Vzhledem k tomu, že žalovaná jednáním spočívajícím v soupisu nemovitostí neporušila žádnou právní povinnost, neodpovídá za (případnou) škodu vzniklou dovolatelce již tím, že nemovitosti sepsala do konkursní podstaty.
První z uplatněných dovolacích námitek tak důvodná není.
K povinnosti správce konkursní podstaty nebránit kolaudaci.
Podle §6 odst. 3 ZKV za podmínek stanovených tímto zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka.
Podle §8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud.
Podle §14 odst. 1 písm. a/ ZKV prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce.
Podle §14a odst. 1 ZKV prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty.
Podle §18 odst. 3 ZKV jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas.
Podle §19 odst. 3 ZKV do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby.
Podle §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání nebo tu část stavby, na které byla provedena změna nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce, je ustálena následovně:
1/ Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2013“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2014“)].
2/ K základním předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědností za škodu patří: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3/ Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 96/2013 a R 22/2014).
4/ Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův (R 22/2014).
5/ Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 197/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2011, pod číslem 26, R 110/2012, R 22/2014).
6/ Povinnost postupovat při výkonu funkce „s odbornou péčí“ je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce „s péčí řádného hospodáře“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2015, pod číslem 129).
Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem soudů obou stupňů, že postup žalované, která „blokovala kolaudaci“, byl v souladu s právem, naopak tvrdí, že žalovaná jednala v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání.
Pro posouzení možné odpovědnosti žalované jako správkyně konkursní podstaty za škodu způsobenou třetí osobě „zabráněním“ kolaudace majetku zapsaného do konkursní podstaty je podstatné, zda žalovaná porušila povinnost spravovat konkursní podstatu s odbornou péčí tím, že v době, kdy trvaly účinky soupisu budov DALLAS do konkursní podstaty úpadce, nezajistila jejich kolaudaci za účelem užívání k účelu, pro který byly stavebně určeny (lhostejno, zda se tak mělo stát tím, že by nebránila kolaudaci iniciované žalobkyní nebo tím, že by sama iniciovala zahájení kolaudačního řízení) a zda, případně odkdy, mohlo takové porušení být v příčinné souvislosti se vznikem (žalobou tvrzené) škody na majetku osoby (žalobkyně), jež po dobu trvání účinků soupisu nemohla mít ze zkolaudování budov DALLAS žádný majetkový prospěch.
V intencích závěrů obsažených v R 110/2012 je pak nepochybné, že rozumný vlastník nemovitostí zajistí jejich kolaudaci za účelem užívání k účelu, pro který byly stavebně určeny a že stejné chování lze oprávněně očekávat i od vnuceného správce vlastníkova majetku (zde – v mezích povinností plynoucích z §8 odst. 2 ZKV – od správce konkursní podstaty).
Takto pojatá povinnost správce konkursní podstaty však není bezbřehá, meze jí klade především ekonomická smysluplnost kolaudace (její využití při předpokládaném následném zpeněžení nemovitostí).
Z uvedeného pro poměry dané věci vyplývá, že oproti mínění odvolacího soudu není samo o sobě významné to, zda správkyně konkursní podstaty mohla podat odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí, nýbrž to, zda takovým jednáním a následným postupem, kdy sama další kolaudační řízení „neiniciovala“, naplnila požadavek §8 odst. 2 ZKV postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí.
O tom, že žalovaná byla oprávněna podat návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí, nemá Nejvyšší soud pochybnosti. Již ze závěrů formulovaných v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 24 K 15/2004, uveřejněného pod číslem 94/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 404/2010 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 2022/2009, plyne, že správce konkursní podstaty je oprávněn a povinen vykonávat veškerá práva spojená s nemovitostmi zahrnutými do konkursní podstaty; to platí bez zřetele k tomu, zda nemovitosti byly sepsány jako majetek úpadce nebo (ve smyslu §6 odst. 3 ZKV) jako majetek jiných osob. K nakládání s majetkem, ohledně něhož probíhá spor o vyloučení z konkursní podstaty již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), uzavřel, že správce konkursní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. K závěrům obsaženým v R 27/2003 se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněném pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, v usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, v usnesení ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, v usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010, v rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněném pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku ze dne 29. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1143/2013.
Kolaudačním rozhodnutím se povoluje užívání stavby k určenému účelu, když dokončenou stavbu lze užívat jen na základě takového rozhodnutí. Podáním návrhu na vydání kolaudačního rozhodnutí by žalovaná vykonávala právo, které by podle zákona jinak (nebýt sepisu nemovitostí do konkursní podstaty) příslušelo dovolatelce. Toto právo je tak součástí oprávnění správce konkursní podstaty nakládat s majetkem patřícím do podstaty (je předpokladem pro vydání kolaudačního rozhodnutí, na jehož základě je možné kolaudovanou nemovitost účelně využívat a brát z ní užitky).
Uvedené lze shrnout tak, že s ohledem na to, že odvolací soud neposuzoval, zda zabráněním v kolaudaci budov DALLAS porušila žalovaná povinnost postupovat při správě nemovitostí s odbornou péčí [spokojil se s konstatováním, že žalovaná byla oprávněna podat odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí a přisvědčil nesprávnému závěru soudu prvního stupně, že žalovaná nebyla oprávněna podat (nový) návrh na kolaudaci, aniž zkoumal dopad tohoto postupu žalované na konkursní podstatu], je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (i pro odvolací soud) závazný (§243g odst. 1 věta první část za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu