ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.183.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 183/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně UNIQA pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, PSČ 160 12, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) AB style s. r. o. , se sídlem ve Frýdku-Místku, Křižíkova 1774, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 25841084, a 2) JUDr. Dagmar Jahnové , se sídlem v Novém Jičíně, Generála Hlaďo 4, PSČ 741 01, jako insolvenční správkyni dlužníka M. A., o zaplacení částky 6.001.521 Kč s postižními právy ze směnky, 20.000.000 Kč s postižními právy ze směnky a 30.000.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 86/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 409/2014-145, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 409/2014-145, se ve vztahu k druhé žalované zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 27. května 2014, č. j. 30 Cm 86/2014-31, Městský soud v Praze uložil první žalované a M. A. (původně druhému žalovanému), aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 56.001.521 Kč s 6% úrokem od 27. března 2014 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 186.671 Kč (výrok I.) a žalobkyni – s odkazem na ustanovení §142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Přitom zdůraznil, že výzva k plnění podle ustanovení §142a o. s. ř. (jež se vztahuje rovněž na směnečné řízení) se musí týkat pohledávky jednak existující, jednak splatné. Druhému z uvedených požadavků však žalobkyně v projednávané věci nedostála, když výzvu k plnění odeslala oběma žalovaným – jak se podává z obsahu spisu – ještě před splatností uplatněných směnek. Ve výzvě navíc nebyly jednotlivé směnky, jejichž úhradu požadovala, ani blíže identifikovány. Soud prvního stupně za tohoto stavu nepochybil, jestliže žalobkyni náhradu nákladů řízení s odkazem na ustanovení §142a odst. 1 o. s. ř. nepřiznal.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř. (majíc za to, že ve výkladu ustanovení §142a o. s. ř. jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se ustanovení §142a o. s. ř. uplatní i ve zkráceném (směnečném) rozkazním řízení. Z ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř., jež je dle dovolatelky „speciálním“ ustanovením k §142a o. s. ř., totiž plyne, že soud nemá v takovém řízení „prostor, právo ani povinnost zkoumat, zdali žalobce vyzval písemně žalované k plnění, případně jak“. Jestliže má soud prvního stupně za to, že žalobce splnil všechny formální předpoklady pro vydání směnečného platebního rozkazu, je povinen směnečný platební rozkaz „v rozsahu navrhovaném žalobcem“ vydat a přiznat žalobci také náhradu nákladů řízení. Jinak řečeno, je-li o věci samé rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, plyne povinnost přiznat žalobci náklady řízení přímo ze zákona, přičemž zde není dán „žádný přípustný důvod“, pro který by se soudy nižších stupňů mohly od znění ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. odchýlit.
Bez zřetele k výše uvedenému nemohou podle dovolatelky obstát ani úvahy odvolacího soudu, podle nichž žalobkyně nesplnila podmínku pro přiznání náhrady nákladů řízení předepsanou ustanovením §142a o. s. ř. jen proto, že výzva k plnění byla učiněna na dluh, který dosud nebyl splatný. Takovou interpretaci předmětného ustanovení shledává dovolatelka rozpornou s principy spravedlnosti, jakož i s výkladovými metodami a v konečném důsledku vedoucí k nepřípustné svévoli soudního rozhodování. Soudy nižších stupňů v této souvislosti zcela pominuly, že výzva k plnění, kterou žalobkyně oběma žalovaným zaslala, nepochybně účel sledovaný ustanovením §142a o. s. ř. naplnila. Žalovaní směneční dlužníci si museli být (po doručení výzvy) vědomi toho, že žalobkyně se bude v případě nezaplacení směnečné sumy domáhat svého nároku soudní cestou a nemohli být (posléze podaným) návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu překvapeni.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů, popř. aby rozhodnutí soudů nižších stupňů týkající se nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. ledna 2016, č. j. KSOS 40 INS 28435/2015-A22, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 21. ledna 2016, v 8:50 hodin, (mimo jiné) zjistil úpadek druhého žalovaného (M. A.) a prohlásil na jeho majetek konkurs. Jelikož v dané věci se spor (ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným) týká pohledávky, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou, přičemž žalovaní vystupují v tomto řízení jako samostatní společníci (srov. §91 odst. 1 o. s. ř.), bylo dovolací řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným od okamžiku zveřejnění usnesení insolvenčního soudu o úpadku druhého žalovaného v insolvenčním rejstříku přerušeno [§140a odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
Za tohoto stavu Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 24. srpna 2016, č. j. 29 Cdo 1011/2016-319, o podaném dovolání jen ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, přičemž dovoláním napadené usnesení ve vztahu k první žalované zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jelikož v mezidobí insolvenční soud (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2016, č. j. KSOS 40 INS 28435/2015-B30) k návrhu žalobkyně rozhodl, že v dovolacím řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným lze pokračovat (§265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona), Nejvyšší soud projednal dovolání žalobkyně rovněž v tomto rozsahu. Jako s druhým žalovaným přitom Nejvyšší soud nadále jednal s insolvenční správkyní dlužníka, která se rozhodnutím o pokračování řízení stala účastníkem řízení místo dlužníka (srov. §265 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona).
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když v řešení dovolatelkou předestřené právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení §142a o. s. ř.) je napadené rozhodnutí v rozporu s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §142a o. s. ř. žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění (odstavec 1). Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal (odstavec 2).
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v kasačním rozhodnutí, kterým rozhodl o dovolání žalobkyně ve vztahu k první žalované, výkladem ustanovení §142a o. s. ř. (tj. otázkami souvisejícími s institutem tzv. předžalobní výzvy k plnění) se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uveřejněném pod číslem 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž závěry, k nimž dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout následovně:
1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení §142a o. s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - §137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
2/ Takto vymezený účel ustanovení §142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí popsané zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení §142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením §142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení §142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení §71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.
4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě, kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním rozkazem (§172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§175 o. s. ř.).
5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů řízení (§142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný) odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě nákladů řízení) ruší (§174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely (následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o nákladech řízení (§174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před podáním žaloby v souladu s ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“ neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce.
6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen) potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém rozsahu (§175 odst. 4 o. s. ř.). Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném prostředku (odvolání – srov. ustanovení §175 odst. 6 o. s. ř.) proti výroku o nákladech řízení.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů neobstojí (není správné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (ve vztahu k druhé žalované) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu