ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.208.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 208/2016-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Biskupství brněnského , se sídlem v Brně, Petrov 269/8, PSČ 601 43, identifikační číslo osoby 00445142, zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, se sídlem v Brně, Zachova 633/4, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. Vladimíru Neznalovi , se sídlem v Brně, Valašská 232/7, PSČ 625 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Čechotrust, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45474001, zastoupenému Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 122/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2015, č. j. 10 Cmo 15/2014-366, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. ledna 2014, č. j. 34 Cm 122/2008-309, Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobce (Biskupství brněnské) domáhal vůči žalovanému (Ing. Vladimíru Neznalovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Čechotrust, a. s. v likvidaci) vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) z konkursní podstaty označeného úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. ledna 2015, č. j. 10 Cmo 15/2014-366, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do doby vydání pravomocných rozhodnutí ve věcech specifikovaných blíže ve výroku (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (druhý výrok), změnil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je řízení postiženo vadou, která má za následek nesprávné právní posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu společně s rozsudkem soudu prvního stupně v bodě I. výroku zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel to, zda „mohou nalézací soudy vést soudní řízení ve věci vyloučení věci z konkursní podstaty o věci, která však do konkursní podstaty zapsána nebyla, ale soud žalobce k podání vylučovací žaloby na nesepsané nemovitosti vyzval“. Má za to, že řízení je postiženo vadou a odvolací soud nesprávně rozhodl, neboť žalovaný správce konkursní podstaty nemovitosti do konkursní podstaty nesepsal, čímž se však nalézací soudy relevantně nezabývaly. K tomu cituje závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněného pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“), a ze dne 16. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 62/2011; tato judikatura je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupná též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dále dovolatel vznáší výhrady ke znaleckému posudku. Po citaci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže – dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu), poukazuje na to, že znalecký ústav neměl přístup do oceňovaných nemovitostí a prohlédl je pouze zvenčí, připomíná a opakuje, že zpochybňoval „tzv. korelaci cen“ u nemovitostí s tím, že ani jeden z vyslýchaných znalců znaleckého ústavu podle dovolatele „nedokázal jimi zvolenou výši korelace ceny zdůvodnit jinak, než že se jedná o jejich zkušenost“. Také uvádí, že znalci znaleckého ústavu na jednání vypověděli, že „při stanovení ceny vycházeli toliko z nabídek realitních kanceláří, nikoliv tedy ze skutečných obvyklých (tržních) cen nemovitostí“. Namítá tak, že „nalézacími soudy uplatněná zásada ekonomie řízení těžko obstojí, když hodnota sporných nemovitostí se nepochybně pohybuje v desítkách milionů Kč“.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, když především vyjadřuje „nemalý údiv“ nad námitkou, že nemovitosti nebyly sepsány do konkursní podstaty (a potud poukazuje především na doplnění soupisu konkursní podstaty z 2. září 2008). Výhrady proti znaleckému posudku pak považuje za výtky ke zjišťování skutkového stavu, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) [§433 bod I. a §434 insolvenčního zákona], s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2007]. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být v dané věci přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zástavní význam.
Nejvyšší soud, který je podle §242 odst. 3 o. s. ř. při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel vymezil, však nemá dovolání za přípustné, a proto je odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Jestliže dovolatel namítá, že sporné nemovitosti nebyly sepsány do konkursní podstaty a že se soudy nižších stupňů touto skutečností nezabývaly, čímž zatížily řízení vadou mající za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, pak předně přehlíží, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí mimo jiné i na shodných skutkových tvrzeních obou účastníků podle §120 odst. 4 o. s. ř., mezi než patřila i skutečnost, že žalovaný nemovitosti do konkursní podstaty sepsal a v době rozhodnutí odvolacího soudu v ní byly nadále sepsány (k tomu srov. str. 14 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 napadeného rozsudku). Nepochybně se tak touto skutečností soudy obou stupňů zabývaly, a to s pozitivním závěrem (v rovině skutkové i právní).
Pro úplnost zbývá dodat, že první z námitek nadto ani nesvědčí ve prospěch dovolatele. Důsledkem toho, že dovolatel by se domáhal vydání rozhodnutí o vyloučení nemovitostí, které v konkursní podstatě ani nejsou zahrnuty, by rovněž byl neúspěch ve sporu (zamítnutí žaloby). Skutečnost, že předmět sporu je součástí konkursní podstaty, je totiž jednou ze základních podmínek pro úspěch žaloby na vyloučení věci z konkursní podstaty dle §19 ZKV. K tomu srovnej např. již bod XXIX. R 52/1998, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp: zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 81/2005, a zejména pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tyto závěry Nejvyšší soud konstantně zastává a nemá důvodu se od nich odchylovat ani v projednávané věci.
Dovolatel dále tvrdí, že znalecký ústav při stanovení obvyklé ceny nemovitostí ve znaleckém posudku neprohlédl nemovitosti zevnitř, že řádně nevysvětlil „korelaci cen“ a že vycházel toliko z nabídek realitních kanceláří. Také namítá, že odvolací soud měl vyhovět jeho návrhu na vyhotovení revizního znaleckého posudku.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ve skutečnosti jde o námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu ohledně obvyklé ceny nemovitostí, které dovolatel při dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici. Jde tak o otázku skutkovou a nikoli právní. Současně tím dovolatel namítá vady znaleckého posudku, tedy vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů.
Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).
Rozhodnutí odvolacího soudu je potud v souladu se závěry plynoucími z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolací soud k námitkám dovolatele v souladu s výše označenými kritérii pečlivě hodnotil znalecký posudek, z něhož vyšel i soud prvního stupně, přičemž uzavřel, že závěry znalce jsou logické a že se dovolateli nepodařilo relevantně zpochybnit závěry znaleckého posudku.
Zbývá dodat, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že konkurs na majetek úpadce byl v mezidobí zrušen po splnění rozvrhového usnesení (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2017, č. j. 24 K 39/2007-390, které nabylo právní moci dne 7. října 2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. května 2015), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 20. prosince 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu