ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2684.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 2684/2017-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce V. C., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, PSČ 412 01, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 261/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. prosince 2016, č. j. 11 Cmo 9/2016-245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 037,10 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 11. ledna 2016, č. j. 74 Cm 261/2010-209, Městský soud v Praze zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby (bod I. výroku) a zavázal žalobce (V. C.) k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 156 211 Kč (bod II. výroku).
Soud prvního stupně předeslal, že žalobce se v řízení domáhal vydání rozhodnutí o nahrazení projevu vůle žalovaného (JUDr. Tomáše Pelikána, jako insolvenční správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) učinit vůči žalobci nabídku na bezplatný převod v žalobě specifikovaných jednotek (bytové jednotky a nebytové jednotky – garáže) a k nim příslušejících společných částí budovy a pozemků (bod 1/ žaloby), uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytu (bod 2/ žaloby), uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví garáže (bod 3/ žaloby) a zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 Kč za každý den prodlení s podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí se specifikovaným úrokem z prodlení (bod 4/ žaloby).
Soud prvního stupně zrekapituloval dosavadní průběh řízení takto: 1/ Usnesením ze dne 22. ledna 2013, č. j. 74 Cm 261/2010-59, zastavil soud prvního stupně řízení v rozsahu bodu 4/ žaloby pro nesplnění povinnosti uhradit soudní poplatek za tuto část (bod I. výroku) a současně rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Bod II. výroku byl k odvolání žalobce následně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2014, č. j. 11 Cmo 85/2013-150.
2/ Rozsudkem ze dne 11. března 2013, č. j. 74 Cm 261/2010-100, ve znění usnesení ze dne 10. září 2014, č. j. 74 Cm 261/2010-168, zamítl soud prvního stupně žalobu ve zbývajícím rozsahu v bodech 1/ až 3/ žaloby (bod I. až III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
3/ Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2013, č. j. 11 Cmo 46/2013-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku a v bodech I. a IV. výroku jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 4581/2014, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, zastavil řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. března 2013 (první výrok) a dovolání proti potvrzující části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 11 Cmo 46/2013-133, odmítl (druhý výrok).
4/ Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 11. června 2015 vzal žalobce žalobu ve zbývajícím nerozhodnutém rozsahu v bodě 1/ zpět s tím, že mu byl doručen návrh na uzavření smlouvy, čehož se žalobou snažil dosáhnout.
Na tomto základě soud prvního stupně ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení – cituje §142 odst. 1 a §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – nejprve uvedl, že žalovaný „vynaložil“ na nákladech právního zastoupení částku ve výši 136 250 Kč a žalobce „v rozsahu úspěchu, tedy co do nákladů právního zastoupení vynaložených na nárok 1/“ takto „vynaložil“ částku 7 150 Kč. Soud prvního stupně „podle §124 odst. 2 o. s. ř.“ (správně §142 odst. 2 o. s. ř.), vycházeje z úspěchu žalovaného ve věci v rozsahu bodů 2/ až 4/ žaloby, náklady poměrně rozdělil tak, že od sebe tyto částky (uvedené náklady obou účastníků na právní zastoupení) odečetl, čímž dospěl k závěru o povinnosti žalobce nahradit žalovanému částku (rozdíl) ve výši 129 100 Kč spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 27 111 Kč, tedy celkem 156 211 Kč.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil bod II. výroku soudu prvního stupně jen tak, že náklady řízení činí částku ve výši 82 431 Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval za správný výpočet vynaložených nákladů žalovaného soudem prvního stupně, ale nesouhlasil se způsobem určení poměru jejich náhrady. Odvolací soud uvedl, že podle §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první a druhé o. s. ř. je na místě závěr, že poměr úspěchu žalobce a žalovaného je jedna ku třem s tím, že žalovaný byl úspěšný ze 3/4 a žalobce z 1/4. Pro účely úvahy o výši náhrady nákladů řízení přiznávané úspěšnějšímu účastníku je třeba od úspěchu tohoto účastníka odečíst úspěch druhé strany. V poměrech dané věci tak byl žalovaný úspěšný pouze z jedné poloviny. Proto odvolací soud přiznal žalovanému na nákladech řízení jen částku ve výši 68 125 Kč spolu s navýšením o 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tak ve výši 82 431,25 Kč.
Odvolací soud neshledal naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných pro případné prolomení zásady úspěšnosti ve sporu dané §142 odst. 1 o. s. ř. a výjimečnou aplikaci §150 o. s. ř., když takové důvody žalobce netvrdil, tím méně prokazoval. Poukaz na okolnosti případu a nespokojenost žalobce s postojem žalovaného, resp. s průběhem řízení či s okolnostmi, jež vedly k podání žaloby, takovými důvody dle odvolacího soudu nebyly.
Výslovně proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež (posuzováno podle jeho obsahu) má za přípustné podle §237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se měl odchýlit o judikatury Nejvyššího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně pak namítá, že zde byly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci §150 o. s. ř., které spatřuje v atypičnosti a výjimečnosti případu. Podle dovolatele odvolací soud pochybil tím, že se neřídil závěry Nejvyššího soudu dle usnesení ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, a Ústavního soudu dle nálezu ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu označená níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu. Specifičnost případu dle dovolatele spočívá v chování žalovaného při jednání o uzavření smlouvy o převodu jednotky a v průběhu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který nesouhlasí s tím, že by zde byly okolnosti pro aplikaci §150 o. s. ř. Dovolání navrhuje odmítnout, případně zamítnout a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2014“), uvedl (ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, a sp. zn. I. ÚS 1030/08), že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.
Aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje tuto základní zásadu. Jde o výjimku z pravidla a nelze ji vykládat tak, že kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení je namístě nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (srov. např. R 2/2014, dále usnesení ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 29. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, nebo ze dne 2. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2880/2013 a sp. zn. 26 Cdo 4384/2013).
Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozsudek ze dne 21. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, rozsudek ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007 a usnesení ze dne 29. října 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015)
Úsudek odvolacího soudu, že posuzovaný případ neprovází žádné zvláštní okolnosti, jež by odůvodňovaly nepřiznání (či snížení) náhrady nákladů řízení procesně plně úspěšnému žalovanému (§150 o. s. ř.), závěrům citované judikatury nijak neodporuje.
Při své úvaze o důvodech aplikace §150 o. s. ř. dovolatel vychází z přesvědčení, že jeho nárok byl oprávněný, přičemž odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 46/2013-133, a dále z toho, že žalobu musel podat pro chování žalovaného, který „nepředkládal nabídky k převodu příslušných jednotek“.
Dovolatel však potud přehlíží, že i kdyby bylo jeho žalobě ve zbývajícím rozsahu (před zpětvzetím žaloby) pravomocně vyhověno, náklady by byly žalovanému přiznány ve stejném rozsahu, neboť soudy obou stupňů měly dovolatele za úspěšného právě v rozsahu bodu 1/ žaloby. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci by tedy zůstal stejný.
Navíc nelze přehlédnout, že důvody, které by měly být dle dovolatele vzaty v úvahu, si způsobil sám, neboť jak sám uvádí, vzal žalobu zpět dříve, než přišel na nesrovnalosti v návrhu smlouvy. Aby se takovému vývoji vyhnul, bylo plně v dispozici dovolatele vzít žalobu zpět až po uzavření smlouvy. Dovolatelem uváděná okolnost tedy zjevně nemůže zakládat důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., když nadto nastala až po zpětvzetí žaloby.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, pak přehlíží, že označené rozhodnutí vychází ze stejných judikatorních závěrů, jež jsou shrnuty výše. Závěry formulované v dovolatelem zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu se nadto týkají zcela odlišné skutkové situace. Současně dovolatel ani netvrdí, jaké konkrétní skutečnosti odvolací soud nezjišťoval, neboť bylo na dovolateli, aby tyto sám tvrdil a prokazoval, domáhal-li se aplikace §150 o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud dovolání neshledává přípustným, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. dubna 2017), která podle §7 bodu 5. a §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu činí – s ohledem na výši nákladů řízení přiznaných žalovanému ve výši 82 431 Kč – částku 4 420 Kč. S ohledem na to, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím ve věci samé, odpovídá pak dle §11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu polovině mimosmluvní odměny částka ve výši 2 210 Kč. Dále přisouzené náklady sestávají z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 527,10 Kč. Celkem tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku 3 037,10 Kč (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. prosince 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu