ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2886.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2886/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, PSČ 120 00, proti žalovanému CLMT a. s. , se sídlem v Jihlavě, 5. května 3315/10, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 60281308, zastoupenému Dr. et Mgr. Jiřím Taišlem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, PSČ 186 00, o zaplacení 1.976.505,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 166/2012, o dovolání žalobce a žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č. j. 5 Cmo 365/2015-305, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje.
II. Dovolání žalobce se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2 října 2013, č. j. 47 Cm 166/2012-204, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.976.505,86 Kč spolu s (ve výroku specifikovanými) úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu části úroků z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně „v odvoláním napadeném rozsahu“ (tj. ve výrocích I. a III.) zrušil a věc vrátil (v tomto rozsahu) tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobce i žalovaný dovolání.
Žalovaný podáním ze dne 23. května 2016, doručeným soudu prvního stupně dne 24. května 2016, vzal své dovolání v plném rozsahu zpět. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalovaného zastavil podle §243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Jakkoliv dovolatel výslovně neuvádí, kterou otázku hmotného práva, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí a jež dosud nebyla (podle názoru dovolatele) vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, má Nejvyšší soud posoudit, z obsahu dovolání lze dovodit, že touto otázkou (ve vztahu k níž dovolatel vymezuje předpoklad přípustnosti pod bodem II. dovolání), je otázka (ne)platnosti smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 16. července 2008 (dále jen „sporná smlouva“) [viz bod VII. dovolání].
Závěr odvolacího soudu, podle něhož sporná smlouva není neplatná pro neurčité vymezení předmětu smlouvy, je však v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu k výkladu §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), resp. k §35 odst. 2 obč. zák. a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) o pravidlech výkladu právních úkonů, z níž se podává, že:
1) Základním principem výkladu smluv, reflektujícím autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy, je priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný.
2) Závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených v §35 odst. 2 a 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v §266 obch. zák. Jinými slovy, teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jenž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle §37 obč. zák. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou.
3) Postup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy je v rozporu s principy právního státu a tudíž ústavně nekonformní.
V judikatuře Nejvyššího soudu viz např. rozsudek ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, rozsudky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, a ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněný pod čísly 35/2001 a 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 3957/2007, ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, a v judikatuře Ústavního soudu např. nálezy ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, či ze dne 13. září 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15; označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu.
Jakkoliv lze přisvědčit dovolateli, že vymezení předmětu smlouvy by mohlo (a mělo) být učiněno přesněji, Nejvyšší soud nemá (při aplikaci pravidel o výkladu právních úkonů) pochybnosti o tom, že spornou smlouvou se žalovaný (jako obchodník s cennými papíry) zavázal poskytovat žalobci za úplatu zejména investiční služby vymezené v §4 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.
Lze dodat, že uvedený závěr nevylučuje, že určitá ujednání sporné smlouvy mohou být neplatná pro rozpor s §55 či §56 obč. zák.; zda tomu tak je, posoudí – bude-li to potřebné pro rozhodnutí ve věci samé – soud prvního stupně.
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu