ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3329.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3329/2016-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně MIDESTA, s. r. o. , se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27685098, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) CLARETTA s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Ježkova 1054/10, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26247895 a 2) M. M. , zastoupenému JUDr. Radkem Machem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 4/2011, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2016, č. j. 4 Cmo 271/2015-247, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 1. března 2011, č. j. 3 Cm 4/2011-13, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni směnečný peníz ve výši 1.064.010 Kč s 6% úrokem od 1. října 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.546,70 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 113.728 Kč.
Rozsudkem ze dne 2. července 2015, č. j. 3 Cm 4/2011-211, soud prvního stupně ponechal vůči druhému žalovanému směnečný platební rozkaz ve výroku o věci samé v platnosti, ve výroku o nákladech řízení jej zrušil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání druhého žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na zjištění, jež na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se druhému žalovanému prostřednictvím námitky založené na tvrzení, že spornou směnku (tj. směnku, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhala) nepodepsal, správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
K tomu odvolací soud nejprve (v obecné rovině) předeslal, že ve sporu o zaplacení směnky tíží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky a podpisů na ní umístěných žalobce, tedy účastníka, který takovou listinu k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok. Pravost sporné listiny (sporného podpisu) přitom může být prokázána nejen znaleckým posudkem, ale i jinými (k tomu způsobilými) důkazními prostředky. Jen z okolnosti, že závěr znaleckého posudku, jehož předmětem bylo posouzení pravosti podpisu žalovaného na směnce, není kategorický, proto ještě neplyne, že žalobce neunesl ohledně pravosti předkládané směnky důkazní břemeno. Potud odvolací soud odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. „29 Cdo 2478/2007“ (správně jde o rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3478/2007).
Podle odvolacího soudu se z výše řečeného pro poměry dané věci podává, že jakkoli výsledky soudem prvního stupně provedeného znaleckého zkoumání nebyly jednoznačné (jinak řečeno, jen na základě závěrů znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, zpracovaného Kriminalistickým ústavem v Praze, nebylo možné určit, zda druhý žalovaný jako směnečný rukojmí spornou směnku podepsal), ve spojení se skutečnostmi zjištěnými z dalších důkazů (zejména z výpovědi svědkyně I. F. a v rozhodnutí blíže označených listinných důkazů) lze mít pravost podpisu druhého žalovaného na sporné směnce za prokázanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti jde o otázky dovolacím soudem dosud neřešené.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Odvolací soud v projednávané věci především zcela správně (v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu – k tomu srov. např. rozsudek ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, jakož i usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, rozsudek ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, usnesení ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 114/2013, a usnesení ze dne 25. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 310/2014) vyhodnotil, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (zde druhého žalovaného) na směnce tíží žalobkyni, a na základě hodnocení provedených důkazů pak uzavřel, že žalobkyně toto důkazní břemeno unesla.
Polemikou se (skutkovým) závěrem, podle kterého druhý žalovaný spornou směnku podepsal (zejména se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy), jakož i kritikou postupu soudů nižších stupňů, které neprovedly dovolatelem navrhované důkazy, pak dovolatel neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (z obsahového hlediska nezpochybňuje právní posouzení věci soudy nižších stupňů), jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) srov. také důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Bez zřetele k výše uvedenému (a bez jakéhokoliv vlivu na výše učiněné závěry) Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud – jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí – nehodnotil odlišně soudem prvního stupně provedené důkazy a nedošel ani k jiným skutkovým závěrům; důvod, pro který by měl za nezměněného skutkového stavu zopakovat provedené důkazy, proto Nejvyšší soud (oproti mínění dovolatele) nenachází.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu