ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4061.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4061/2017-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v exekuční věci oprávněné L. L. , zastoupené Mgr. Janem Hoškem, advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, proti povinnému L. V. , zastoupenému Mgr. Michalem Briaským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, pro částku 39.851 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 EXE 1481/2016, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. května 2017, č. j. 15 Co 32/2017-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen „okresní soud“) usnesením ze dne 6. prosince 2016, č. j. 4 EXE 1491/2016-65:
[1] Zamítl návrh povinného (L. V.) na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Exekutorského úřadu v Písku JUDr. Stanislavem Procházkou (dále jen „soudní exekutor“) [pod sp. zn. 117 EX 1755/16] na základě pověření okresního soudu ze dne 10. října 2016, č. j. 4 EXE 1481/2016-34 (dále jen „pověření okresního soudu“) [bod I. výroku].
[2] Zamítl návrh povinného na odklad exekuce vedené soudním exekutorem na základě pověření okresního soudu (bod II. výroku).
K odvolání oprávněného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 19. května 2017, č. j. 15 Co 32/2017-126:
[1] Změnil usnesení okresního soudu v bodu I. výroku tak, že exekuci zastavil (první výrok).
[2] Potvrdil usnesení okresního soudu v bodu II. výroku (druhý výrok).
[3] Uložil oprávněné zaplatit povinnému do 3 dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů exekučního řízení částku 14.973,75 Kč (třetí výrok).
[4] Uložil oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi do 3 dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů exekuce částku 7.865 Kč (čtvrtý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku) podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně změnil tak, že se usnesení okresního soudu potvrzuje.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř., které určuje, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu].
Dovolatelka výslovně podala dovolání i proti třetímu výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a proti čtvrtému výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech exekuce. Ve vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání nijak nevymezila (dovolání je argumentačně ignoruje). Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť potud nelze pokračovat v dovolacím řízení (pro vadu spočívající v nevymezení přípustnosti dovolání).
V rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení okresního soudu ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce (nařízené pro částku 39.851 Kč), dovolání není přípustné, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.
I pro výrok, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky, totiž platí, a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li opačně, hodnotové omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jež určuje, že dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 20 Cdo 1977/2013 (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. února 2014, sp. zn. III. ÚS 346/14), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 4236/2015.
Shora řečenému odpovídá i přiléhavé poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud tudíž v tomto rozsahu dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
Pouze pro úplnost (a bez vlivu výsledek dovolacího řízení), Nejvyšší soud podotýká, že dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem – vycházející z toho, že exekuční titul, na jehož základě se oprávněná (dovolatelka) domáhala postižení osobního majetku povinného (insolvenčního správce), neobsahuje žádný výrok, který by umožňoval takovou exekuci vést podle ustanovení §40a části věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud (po podání dovolání v této věci) formuloval v usnesení ze dne 7. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 2446/2017.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání oprávněné bylo odmítnuto a u povinného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu