ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.5606.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 5606/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce MIRAS - stavitelství a sanace s. r. o. , se sídlem v Praze - Hostivaři, Pražská 810/16, PSČ 102 21, identifikační číslo osoby 26385759, zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, PSČ 301 00, proti žalovanému ARMA BAU s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 62497171, zastoupenému JUDr. Stanislavem Mikyškou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, tř. 28. října 1295/19, PSČ 370 01, o zaplacení částky 1 040 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 17/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2016, č. j. 70 Co 101/2016-457, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 439,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 20. ledna 2011 se žalobce podle §147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), domáhal po žalovaném náhrady škody způsobené podáním „šikanózního“ insolvenčního návrhu. Škodu spatřoval v ušlém zisku, tj. v zisku, kterého by dosáhl v případě, kdyby objednatel (společnost RYTA s. r. o.) neodstoupil z důvodu podání insolvenčního návrhu od uzavřené smlouvy o dílo ze dne 17. září 2010.
Rozsudkem ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 27 C 17/2011-385, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 521 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. března 2011 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 518 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. března 2011 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III., IV. a V. výroku).
K odvolání žalobce i žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání žalovaného proti bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že se žaloba i v tomto rozsahu zamítá; v zamítavém výroku pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech státu a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že mu v důsledku chování žalovaného (zavinění zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy na jeho náklady) ušel zisk, jehož by nebýt toho s jistotou dosáhl. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že smlouva o dílo, z níž žalobce vycházel při konstrukci svého nároku na náhradu škody, je neplatná, neboť neobsahuje podstatnou náležitost – dostatečně konkrétní a určitou specifikaci předmětu díla. Podle smlouvy o dílo měly být předmětem díla „Zemní a stavební práce dle nabídky“. Předmět díla je tedy ve smlouvě vymezen zcela nekonkrétně – v podstatě jen odkazem na „nabídku“. Za předpokladu, že by nabídka byla nedílnou součástí smlouvy, byla k ní připojena a obsahovala by popis díla, popř. alespoň takovou specifikaci prací, aby z ní bylo možno rozsah a obsah toho, co má být předmětem plnění, zjistit, bylo by podle odvolacího soudu možno takové vymezení díla považovat za dostatečné. Nabídka však uvádí pouze tyto údaje: polštář pod základy ze štěrkopísku – 620 000 Kč, průmyslová podlaha – 1 910 000 Kč, nákladová rampa – 1 250 000 Kč, požární cesta + kanalizace 1 070 000 Kč a terénní úpravy – 350 000 Kč, celkem 5 200 000 Kč. Z těchto údajů soud, ale ani ustanovení znalci z oboru stavebnictví, nemohli zjistit, co konkrétně mělo být předmětem díla. Žalobce v řízení nepředložil ani poptávku objednatele díla na provedení stavebních prací, projektovou dokumentaci stavebních prací, které byly předmětem smlouvy o dílo, podklady pro kalkulaci sjednané ceny díla – nabídky na dodávku materiálů, dohody o slevách, mzdy nebo subdodavatele, náklady na stroje, výši a způsob režijních nákladů. Cenová nabídka bez odkazu na projektovou dokumentaci – tj. bez upřesnění druhu, rozsahu a požadované kvality prací podle odvolacího soudu nemá žádnou vypovídací schopnost. Žalobce, kterého tížilo břemeno průkazu tvrzení, že by dosáhl právě takového zisku, jaký tvrdil (20 % z ceny díla 5 200 000 Kč), nebýt odstoupení od smlouvy, neprokázal, že standardně dosahoval tvrzeného zisku (znalecký ústav zjistil, že žalobcem reálně dosahované zisky činily cca 1/5 jím uváděné výše), ani to, že by měl platně uzavřenou smlouvu o dílo, na jejímž základě by měl nějaké konkrétní dílo za sjednanou odměnu zhotovit.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku, podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že odvolací soud se – oproti mínění dovolatele – při svém rozhodování neodchýlil od judikatury označené v dovolání.
Odkazuje-li dovolatel na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudek ze dne 10. srpna 2015, sp. zn. 32 Cdo 3817/2013, rozsudek ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3192/2007, rozsudek ze dne 14. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 828/2008 a rozsudek ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001) či Ústavního soudu (nález ze dne 12. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11), z nichž plyne, že smlouvu o dílo či její část lze uzavřít či změnit i ústně, pak opomíjí, že v řízení před soudy nižších stupňů ani netvrdil, že by byla smlouva o dílo uzavírána, doplňována či blíže specifikována ústní formou. Toto zjištění nevyplynulo ani z provedeného dokazování. Ostatně dovolatel ještě v řízení před odvolacím soudem tvrdil, že strany smlouvy si dílo vymezily obecně, což bylo pro dovolatele (jako zhotovitele) výhodné, neboť mohl při jeho realizaci maximálně využít možnosti úspor.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 23 Cdo 964/2012, podle něhož stanovení předmětu díla nabídkou a ceny díla rozpočtem nezpůsobuje bez dalšího neplatnost smlouvy o dílo, pak napadá právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž neposoudil smlouvu o dílo jako neplatnou z důvodu, že smlouva o dílo odkazovala na nabídku či rozpočet, ale proto, že ani z nabídky, na kterou smlouva odkazovala, nebylo možné zjistit, jaké konkrétní dílo měl žalobce provést.
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani poukaz dovolatele na čl. 15.2 smlouvy o dílo (sanatorní klauzule), podle kterého se smluvní strany zavázaly případné neplatné ujednání bezodkladně nahradit formou písemného dodatku ujednáním platným a co nejvíce se blížícím svým úmyslem a účelem ujednání původnímu, což by (podle dovolatele) nemohlo vést k situaci, že by mu z uzavřené smlouvy neplynul žádný zisk. Dovolatel totiž pomíjí, že „neurčitost“ vymezení předmětu díla způsobuje neplatnost smlouvy jako celku. V poměrech dané věci je pak zjevné, že „platná“ smlouva o dílo uzavřena nebyla a že „odstoupením“ od neplatné smlouvy tudíž dovolateli žádná újma z povahy věci nemohla vzniknout.
Jelikož žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností této části dovolání. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Tomuto požadavku však dovolatel nedostál. V dovolání nevymezuje žádnou otázku procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ohledně nákladových výroků ve smyslu §237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 14. listopadu 2016) z částky 1 040 000 Kč, která podle §7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, činí 12 460 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 679,60 Kč jde o částku 15 439,60 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu