Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.02.2017, sp. zn. 29 Cdo 6025/2016 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.6025.2016.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.6025.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 6025/2016 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v právní věci navrhovatele Ing. J. J. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Pod Beránkou 2469/1, PSČ 160 00, za účasti 1) Stavebního bytového družstva mladých Plzeň , se sídlem v Plzni, Rolnické náměstí 13, PSČ 312 00, identifikační číslo osoby 00040061, zastoupeného Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem, se sídlem v Plzni, Hluboká 1336/55, PSČ 326 00, 2) MUDr. J. H. K. , zastoupené JUDr. Josefem Hlaváčem, advokátem, se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, PSČ 301 00, 3) T. K. , a 4) J. V. , společně zastoupených Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem, se sídlem v Plzni, U Zvonu 142/11, PSČ 301 00, o určení členství v bytovém družstvu a práva nájmu družstevního bytu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 98/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2014, č. j. 7 Cmo 50/2013, 7 Cmo 51/2013-473, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Navrhovatel je povinen zaplatit Stavebnímu bytovému družstvu mladých Plzeň na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. III. Navrhovatel je povinen zaplatit MUDr. J. H. K. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. IV. Navrhovatel je povinen zaplatit T. K. na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. V. Navrhovatel je povinen zaplatit J. V. na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. května 2012, č. j. 44 Cm 98/2003-366, ve znění usnesení ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 44 Cm 98/2003-409, zamítl návrh na určení členství v bytovém družstvu a práva nájmu družstevního bytu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až V.). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil výroky I. a V. rozsudku soudu prvního stupně, změnil výroky II. až IV. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Navrhovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh. K předpokladům přípustnosti dovolání však v dovolání uvedl pouze to, že „dovolání je podáno podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ (z čehož je zřejmé, že se dovolatel snaží vymezit přípustnost dovolání podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012, přičemž pomíjí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů vydaným po tomto datu projednává dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 – viz níže). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v poměrech projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. (navíc ve znění, které pro věc není rozhodné). V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách; srov. i důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu. Jestliže dovolatel prostřednictvím dovolací argumentace poukazuje na (údajné) vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, aniž by v této souvislosti předkládal jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (posuzováno z obsahového hlediska) nedostál. Totéž platí i pro polemiku dovolatele se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, neboť k napadení skutkového stavu nemá dovolatel s účinností od 1. ledna 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 14. února 2017 JUDr. Filip C i l e č e k předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/14/2017
Spisová značka:29 Cdo 6025/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.6025.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
§241a odst. 2 o. s. ř.
§243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:04/18/2017
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 1480/17
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-12