ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.25.2015.1
KSBR 37 INS 398/2010
37 ICm 136/2011
sp. zn. 29 ICdo 25/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Miloslavy Horské, se sídlem v Brně, Velkopavlovická 4310/25, PSČ 628 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s., identifikační číslo osoby 25532774, proti žalované Bc. J. V. , zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, PSČ 779 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 ICm 136/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Oděvní podnik, a. s. , se sídlem v Prostějově, Za Drahou 4239/2, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 25532774, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 37 INS 398/2010, o dovolání společnosti LA TORTURA s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28965183, zastoupené Mgr. Tomášem Troupem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 9, Rubeška 393/7, PSČ 190 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2014, č. j. 37 ICm 136/2011, 12 VSOL 166/2014-54 (KSBR 37 INS 398/2010), takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2014, č. j. 37 ICm 136/2011, 12 VSOL 166/2014-54 (KSBR 37 INS 398/2010), se mění tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2014, č. j. 37 ICm 136/2011-47, se v bodu I. výroku potvrzuje.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. srpna 2014, č. j. 37 ICm 136/2011-47, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné připustil vstup společnosti LA TORTURA s. r. o. (dále jen „společnost L“) do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně (insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s.) [bod I. výroku].
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobkyně se v dané věci domáhá určení neúčinnosti právních úkonů a vydání plnění, poskytnutého pozdějším dlužníkem na základě těchto právních úkonů žalované, do majetkové podstaty dlužníka.
2/ Podáním ze dne 14. (správně 24.) října 2011 oznámila právní předchůdkyně společnosti L (společnost Lignolet, s. r. o.), coby věřitel přihlášený do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobkyně. Vstup do řízení odůvodnila tím, že jeho výsledek bude mít nepochybně vliv na obsah majetkové podstaty a tedy i na poměr, v jakém budou uspokojeni nezajištění přihlášení věřitelé; společnost má proto na výsledku řízení (na vítězství žalobkyně) evidentní právní zájem.
3/ Žalovaná podáním ze dne 2. listopadu 2011 vznesla námitku nepřípustnosti vedlejšího účastenství na straně žalobkyně, majíc za to, že společnost L nemá právní zájem na výsledku daného sporu.
4/ V podání ze dne 19. srpna 2014 žalobkyně insolvenčnímu soudu sdělila, že se vstupem společnosti L do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně souhlasí.
Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §93 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že v projednávané věci má společnost L nepochybně na výsledku řízení právní zájem, neboť výsledek sporu bude mít bezprostřední vliv na míru uspokojení její pohledávky v insolvenčním řízení. Případný úspěch či neúspěch žalobkyně ve sporu tak bude mít značný dopad také do právního postavení vedlejšího účastníka „z hlediska hmotněprávních oprávnění a povinností“.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. října 2014, č. j. 37 ICm 136/2011, 12 VSOL 166/2014-54 (KSBR 37 INS 398/2010), k odvolání žalované změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že vstup společnosti L do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně nepřipustil.
Odvolací soud přitom zdůraznil, že právní zájem na výsledku řízení ve smyslu ustanovení §93 o. s. ř. má vedlejší účastník zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci (ve svých důsledcích) bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nepostačí naopak pouhý morální, majetkový nebo neprávní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu.
V poměrech dané věci, pokračoval odvolací soud, však společnost L jako nezajištěný věřitel právní zájem na výsledku probíhajícího řízení (jen z toho důvodu, že výsledek sporu bude mít bezprostřední vliv na to, do jaké míry bude uspokojena pohledávka věřitele v insolvenčním řízení) nemá. Takový zájem podle odvolacího soudu představuje toliko zájem majetkový, neboť výsledek řízení nijak neovlivní právní postavení přihlášeného věřitele se zjištěnou pohledávkou. Postavení takového věřitele je totiž založeno „na základě výsledku přezkumného jednání“, s tím, že v rozsahu přihlášené a zjištěné pohledávky bude v konkursu dlužníka věřitel poměrně uspokojován. Výsledek probíhajícího řízení tak sice může mít vliv na případnou míru uspokojení věřitelovy pohledávky, tedy na jeho majetkové právo, právního postavení věřitele se však nijak nedotkne.
Přijetí opačného závěru by podle přesvědčení odvolacího soudu ve svých důsledcích vedlo k tomu, že jako vedlejší účastník by se incidenčních sporů mohl zásadně účastnit každý přihlášený věřitel, čímž by docházelo „k neúměrnému zatěžování incidenčního řízení“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost L dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že Nejvyšší soud doposud v poměrech insolvenčního zákona neřešil otázku, zda zájem přihlášeného věřitele na úspěchu odpůrčí žaloby insolvenčního správce je možné považovat za právní zájem ve smyslu ustanovení §93 odst. 1 o. s. ř.
Podle dovolatelky je judikatura soudů nižších stupňů k označené otázce značně rozkolísaná, přičemž soudy (včetně soudu odvolacího) argumentují jak ve prospěch závěru, podle kterého pouhá okolnost, že úspěch insolvenčního správce v řízení o odpůrčí žalobě může přihlášenému věřiteli zvýšit míru uspokojení jeho přihlášené pohledávky, ještě neosvědčuje právní zájem takového věřitele na výsledku řízení o odpůrčí žalobě, tak ve prospěch závěru opačného.
Dovolatelka je přitom přesvědčena, že výklad ustanovení §93 odst. 1 o. s. ř., předestřený v napadeném rozhodnutí odvolacím soudem, správný není. Plnění, které se přihlášeným věřitelům (v závislosti na výsledku řízení o odpůrčí žalobě) v insolvenci dostane, je totiž právním jednáním, jež nevyhnutelně musí mít dopad do právního postavení přihlášených věřitelů. Poskytnuté plnění může způsobit úplný nebo částečný zánik práv a povinností vedlejšího účastníka vůči dlužníku, čímž se nepochybně dotkne také jeho právních poměrů.
Jestliže by se Nejvyšší soud s argumentací dovolatelky neztotožnil a přes výše uvedené neshledal, že má na výsledku probíhajícího řízení právní zájem, bylo by podle dovolatelky namístě zabývat se také tím, zda ustanovení §93 odst. 1 o. s. ř. se vůbec může v insolvenčním odpůrčím sporu uplatnit. Je-li jednou ze základních zásad insolvenčního řízení zájem na co nejvyšším uspokojení věřitelů, je právě vedlejší účastenství přihlášeného věřitele v takových sporech cestou, jak označený insolvenční princip realizovat. Oproti tomu aplikace ustanovení §93 odst. 1 o. s. ř. způsobem, jenž by insolvenčnímu správci v řízení o odpůrčí žalobě bránil přijmout nabízenou pomoc přihlášeného věřitele, by nutně zakládala rozpor se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že vstup společnosti L do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně připustí.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání společnosti L je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když v řešení dovolatelkou předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §93 odst. 1 o. s. ř. se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (odstavec první). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odstavec druhý). V řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odstavec třetí).
Podle §14 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) vedlejší účastenství není v insolvenčním řízení přípustné; ustanovení §16 odst. 2 tím není dotčeno.
Podle §16 odst. 2 téhož zákona vedlejší účastenství v incidenčních sporech je přípustné.
Řešením právní otázky, jež je mu dovoláním předestíraná [zda zájem přihlášeného věřitele na úspěchu insolvenčního správce v řízení o odpůrčí žalobě, spočívající v tom, že v případě úspěchu insolvenčního správce dojde k rozmnožení majetkové podstaty dlužníka – právnické osoby, a tím i ke zvýšení rozsahu (míry) uspokojení přihlášených pohledávek, je zájmem právním, opodstatňujícím připuštění vedlejšího účastenství přihlášeného věřitele], se Nejvyšší soud (v době po vydání napadeného rozhodnutí) zabýval v usneseních ze dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, a ze dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2016 (obě rozhodnutí přitom byla přijata při přezkumu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vydaných v řízeních vyvolaných insolvenčním řízením, jež je vedeno na majetek téhož dlužníka jako v projednávané věci).
V nich Nejvyšší soud – navazuje potud na již ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu k výkladu ustanovení §93 o. s. ř. (k tomu srov. zejména důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, a ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněných pod čísly 89/2013 a 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, včetně tam citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu) – vysvětlil, že jakkoli nelze pochybovat o tom, že zájem na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty je především zájmem majetkovým, rovněž platí, že rozsah (míra) uspokojení přihlášené pohledávky se bezprostředně dotýká práv a povinností přihlášeného věřitele plynoucích z hmotného práva (předurčuje, v jakém rozsahu pohledávka zanikne jinak než splněním – §311 insolvenčního zákona). Současně nelze přehlédnout, že insolvenční věřitel není oprávněn sám podat odpůrčí žalobu (§239 insolvenčního zákona) a tedy (s výjimkou upravenou v §239 odst. 2 insolvenčního zákona) ani nemůže jinak (než jako vedlejší účastník na straně insolvenčního správce) „pomoci“ tomu, aby se majetek ušlý na základě neúčinných právních úkonů „vrátil“ zpět do majetkové podstaty dlužníka (a tedy se i zvýšila míra uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty).
Na základě výše řečeného Nejvyšší soud v označených rozhodnutích uzavřel, že přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce – insolvenčního správce právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. V této souvislosti rovněž podotkl, že stejný závěr ostatně učinil již v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a to v rozsudku ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 244/2012.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů (od nichž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci) neobstojí (není správné) a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle §243d písm. b) o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku, jímž bylo připuštěno vedlejší účastenství společnosti L v řízení na straně žalobkyně, potvrdil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu