ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.103.2017.1
KSCB 27 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 103/2017-A-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v insolvenční věci dlužníka JISTUZA, výrobně-obchodní družstvo , se sídlem ve Studené, Tyršova 79, PSČ 378 56, identifikační číslo osoby 60826711, zastoupeného JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem, se sídlem v Dačicích, Komenského 6, PSČ 380 01, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ AGRODOS s. r. o. , se sídlem ve Studené, Domašín 1, PSČ 378 53, identifikační číslo osoby 48201707, 2/ M. P. , narozené XY, bytem XY, a 3/ M. Š ., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, PSČ 130 00, o dovolání prvního insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2016, č. j. KSCB 27 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce dlužníka.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 20. května 2016, č. j. KSCB 27 INS XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh věřitelů 1/ AGRODOS s. r. o. , 2/ M. P. a 3/ M. Š. (bod I. výroku), zastavil insolvenční řízení o „insolvenčním návrhu dlužníka“ (bod II. výroku) a uložil insolvenčním navrhovatelům nahradit dlužníku společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 17 556 Kč (bod III. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Dlužník vzal vlastní insolvenční návrh zpět.
2/ Pohledávka prvního insolvenčního navrhovatele z titulu nezaplacení kupní ceny za dodávku zboží zanikla splněním. Jeho další pohledávka z titulu úplaty za postoupení pohledávky ve výši 112 807 Kč je dílem promlčená, dílem zanikla započtením a dílem plněním.
3/ Pohledávky druhé insolvenční navrhovatelky ve výši 57 544 Kč a třetí insolvenční navrhovatelky ve výši 78 953 Kč jsou osvědčeny.
4/ Dlužník nemá žádné další věřitele s pohledávkou po splatnosti.
5/ Dlužník disponuje finančními prostředky na bankovním účtu ve výši 768 554 Kč.
Na základě výše uvedených okolností, vycházeje dále ze seznamů závazků a majetku předložených dlužníkem podle §104 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud uzavřel, že dlužník není předlužen ve smyslu §3 odst. 3 insolvenčního zákona a je schopen své splatné závazky plnit, tudíž není ani v platební neschopnosti podle §3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona.
K odvolání všech insolvenčních navrhovatelů Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil v bodě I. výroku, změnil v bodě III. výroku tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 29 171,89 Kč (první výrok) a uložil insolvenčním navrhovatelům nahradit dlužníku společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 19 838 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu v tom, že pohledávky druhé a třetí insolvenční navrhovatelky ve výši 57 544 Kč a 78 953 Kč byly osvědčeny. Dále vyšel z toho, že je dána domněnka platební neschopnosti podle §3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona, neboť dlužníkem předložené seznamy nesplňují náležitosti uvedené v §104 insolvenčního zákona. Dlužník však prokázal, že má dostatek reálně zpeněžitelného majetku k úhradě tvrzených splatných pohledávek navrhovatelů (a to i prvního insolvenčního navrhovatele), neboť vykazuje aktiva v celkové výši 84 mil. Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podal první insolvenční navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení výkladu dovoláním předestřených otázek souladné s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Výkladem §3 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněném pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu §3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky.
K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, doplnil, že to, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).
V tomto rozhodnutí (také s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011, jehož závěry měl za použitelné i pro insolvenční řízení), uzavřel, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích §1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.
Jestliže tedy odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že dlužník není v úpadku, neboť osvědčené závazky dlužníka jsou ve výši 136 497 Kč (součet výše osvědčených pohledávek druhé a třetí insolvenční navrhovatelky) a reálně zpeněžitelný majetek činí 84 mil. Kč a postačuje k úhradě splatných pohledávek věřitelů (včetně tvrzené pohledávky dovolatele ve výši 12 500 Kč), i pohledávek dosud nesplatných, je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou.
Tvrdí-li dovolatel, že zpráva auditora neprokazuje schopnost dlužníka uhradit své závazky, pak přehlíží, že závazky (na které poukazuje), v době rozhodování odvolacího soudu nebyly splatné (a nejsou tak způsobilé osvědčit úpadek ve formě platební neschopnosti) a ve svém souhrnu (dle tvrzení dovolatele celkem ve výši 39 mil. Kč) ani nepřevyšují hodnotu majetku dlužníka, který dle odvolacího soudu činí 84 mil. Kč (nejsou způsobilé osvědčit ani úpadek ve formě předlužení).
Na závěru odvolacího soudu pak nemůže nic změnit ani námitka, že dovolatel osvědčil svou pohledávku za dlužníkem (odvolací soud při posuzování schopnosti dlužníka hradit splatné závazky přihlédl i k této neosvědčené pohledávce), ani námitka, že předložené seznamy podle §104 insolvenčního zákona neodpovídají požadavkům stanoveným zákonem (tuto okolnost odvolací soud zohlednil tak, že z ní dovozoval vyvratitelnou domněnku úpadku podle §3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona), ani okolnost, že dlužník původně podal vlastní insolvenční návrh (tento návrh vzal následně zpět a nelze tak z něj vycházet).
K míře dokazování podle §86 insolvenčního zákona Nejvyšší soud plně odkazuje na závěry uvedené v jeho usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V uvedeném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že povinnost insolvenčního soudu provést (jde-li o insolvenční návrh věřitele) i jiné (než účastníky navržené) důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku (§86 insolvenčního zákona), se samozřejmě pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo (tímto ustanovením se nicméně nenahrazuje povinnost tvrzení, daná procesní aktivitou účastníků insolvenčního řízení, když není povinností insolvenčního soudu pátrat po skutečnostech, které mají /mohou/ být dokazovány).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání prvního insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto a dlužníku tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení dlužníka advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 16. února 2017) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, která podle §7 bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč jde o částku 4 114 Kč, kterou je první insolvenční navrhovatel povinen zaplatit dlužníku k rukám jeho advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. října 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu