ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.17.2017.1
KSOS 36 INS XY 29 NSČR 17/2017-P6-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice V. B. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 6, o dovolání věřitele č. 6, DKD ALFA s. r. o., se sídlem v Trenčíně, Gen. M. R. Štefánika 410/58, PSČ 911 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 48049140, zastoupeného Mgr. Janem Czapkem, advokátem, se sídlem v Orlové, Masarykova třída 1325, PSČ 735 14, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2016, č. j. KSOS 36 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 3. února 2016, č. j. KSOS 36 INS XY, odmítl Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) přihlášku pohledávky č. P6 věřitele č. 6, DKD ALFA s. r. o. (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto usnesení končí účast věřitele č. 6 v insolvenčním řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud dospěl k závěru, že věřitel č. 6 přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení 12. ledna 2016, tedy opožděně, jelikož propadná třicetidenní přihlašovací lhůta počítaná od zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužnice v insolvenčním rejstříku (23. září 2015) uplynula 23. října 2015. Proto přihlášku odmítl podle §185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Podle insolvenčního soudu přitom v poměrech dané věci nebyl důvod pro aplikaci nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení“) [česká verze nařízení byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004].
K odvolání věřitele č. 6 Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud - vycházeje z ustanovení §136 odst. 2 písm. d) a odst. 3, §173 odst. 1 věty první a druhé, §185 a §430 insolvenčního zákona a cituje závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k výkladu pojmu „známý věřitel dlužníka“ v usnesení ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 NSČR 13/2010, uveřejněném pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 138/2012“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] - dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[1] Věřitele č. 6 nelze považovat za známého zahraničního věřitele, na kterého by se vztahoval zvláštní postup podle §430 insolvenčního zákona (insolvenční soud proto nebyl povinen věřitele č. 6 vyrozumět o zahájení insolvenčního řízení a vydání rozhodnutí o úpadku).
[2] V insolvenčním návrhu (seznamu závazků) dlužnice nesprávně označila jako svého věřitele (původního věřitele předmětné pohledávky) SINIKO finance s. r. o. (dále jen „společnost S“). K insolvenčnímu návrhu však připojila listinu, z níž vyplývá, že společnost S před podáním insolvenčního návrhu vyrozuměla dlužnici o tom, že pohledávku postoupila J. B. (dále jen „J. B.“).
[3] Věřitel č. 6 nedoložil, že J. B. před podáním insolvenčního návrhu vyrozuměla dlužnici o tom, že pohledávku postoupila věřiteli č. 6.
[4] Odvolací námitka, že dlužnice chybně označila za věřitele pohledávky společnost S, je tak nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 6 dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.), a které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve výkladu (dovoláním předestřené) otázky, zda věřitel č. 6 byl v době do skončení propadné přihlašovací lhůty známým věřitelem dlužníka ve smyslu článku 40 nařízení a §430 insolvenčního zákona, souladné s ustálenou judikaturou, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněným pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sen. zn. 29 NSČR 27/2009, uveřejněným pod číslem 63/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2009, uveřejněným pod číslem 150/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a především s R 138/2012. V tomto ohledu je namístě zmínit z R 138/2012 tyto závěry:
[1] Známým věřitelem dlužníka, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, je v insolvenčním řízení takový věřitel, o kterém by se insolvenční soud, případně předběžný správce nebo (od rozhodnutí o úpadku) insolvenční správce dlužníka dozvěděl při obvyklém chodu věci buď z listin, jež je dlužník povinen předložit insolvenčnímu soudu (typicky ze seznamu závazků ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) nebo z řádně vedeného účetnictví dlužníka anebo (typově u dlužníka, který nemá povinnost vést účetnictví) z jiných dlužníkem řádně vedených záznamů o stavu jeho majetku a závazků (včetně korespondence). Dlužník, který (lhostejno, zda jde o podnikatele) nekoná s péčí řádného hospodáře a nevede řádné záznamy o stavu svého majetku a o svých závazcích nebo který nesplní řádně a včas povinnost předložit soudu seznam závazků nemá právo spoléhat na to, že věřitel (jenž by v propadné lhůtě určené k podání přihlášky do insolvenčního řízení byl jinak znám - při obvyklém chodu věcí - alespoň insolvenčnímu správci), přijde v důsledku dlužníkovy nedbalosti o možnost přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení.
[2] Věřitel dlužníka, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka. Tím, že okolnosti rozhodné pro závěr, že jde o známého věřitele dlužníka, vyjdou při obvyklém (řádném) chodu věcí najevo později (po uplynutí propadné přihlašovací lhůty), není insolvenční správce ani insolvenční soud zbaven povinnosti postupovat ohledně takového věřitele ve smyslu ustanovení §430 insolvenčního zákona, respektive ustanovení článku 40 nařízení (plnit vůči němu informační povinnost), zmeškaná lhůta k podání přihlášky se však takovému věřiteli nevrací.
K tomu lze dále poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2014, sen. zn. 29 NSČR 126/2014 (jež ze shora označené judikatury vychází), v němž Nejvyšší soud dodal, že věřitel dlužníka, který nabyl pohledávku vůči dlužníku postoupením a má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, jelikož dlužník se o postoupení nedozvěděl (nebyl o něm nikým vyrozuměn) a jako majitele pohledávky dále označoval postupitele, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka. Shodně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 31/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 NSČR 12/2015.
Ze skutkového stavu, z nějž odvolací soud vyšel a který dovoláním nemůže být zpochybněn, se podává plná opodstatněnost závěru, že v době do uplynutí propadné přihlašovací lhůty nebyl věřitel č. 6 známým věřitelem dlužníka a poté, co se jím stal, se mu již nevrací zmeškaná lhůta k podání přihlášky.
Důvod na těchto závěrech cokoli měnit obsah dovolání v této věci nedává.
Nejvyšší soud přitom nesdílí názor dovolatele, že odmítnutí přihlášky pohledávky, v situaci, kdy dovolatel přihlásil pohledávku jako zajištěnou nemovitostmi ve vlastnictví dlužnice, odporuje zásadám insolvenčního řízení vyjádřeným v §5 písm. a/ insolvenčního zákona a českému ústavnímu pořádku. Důvod zacházet s dovolatelem (při posuzování včasnosti přihlášky) jinak než s ostatními věřiteli jen proto, že šlo o zajištěného věřitele dlužnice, Nejvyšší soud neshledal.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu