ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.186.2017.1
KSOS 31 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 186/2017-B-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice K. G. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS XY, o návrhu P. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Cholastou, advokátem, se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 46/14, PSČ 794 01, o odnětí osvobození od placení zbytku dluhů, o dovolání P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2017, č. j. KSOS 31 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci k odvolání P. M., (dále též jen „P. M.“), potvrdil usnesení ze dne 2. srpna 2016, č. j. KSOS 31 INS XY, jímž Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh P. M., aby dlužnici bylo odejmuto osvobození od placení zbytku dluhů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal P. M. dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [uplatňuje tak dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je – oproti mínění dovolatele – souladné se závěry formulovanými k výkladu §417 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 62/2016, uveřejněném pod číslem 135/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 135/2017“).
V R 135/2017 (z něhož napadené usnesení výslovně vychází) Nejvyšší soud vysvětlil, že §417 odst. 1 insolvenčního zákona umožňuje insolvenčnímu soudu odejmout dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů (přiznané podle §414 a §415 insolvenčního zákona) jen na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů (mezi které patří i věřitelé, kteří nepřihlásili do insolvenčního řízení pohledávku, ač tak učinit měli) do tří let od jeho pravomocného přiznání, a za splnění podmínky, že námitku, podle níž ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům, takový věřitel nemohl uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození.
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že akceptace opačného názoru [podle něhož insolvenční soud je oprávněn odejmout osvobození od placení pohledávek i na základě námitek, které věřitel uplatnil (mohl uplatnit) před rozhodnutím o přiznání osvobození] by vedla k nepřijatelným důsledkům, spočívajícím v možnosti následné revize pravomocných rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od placení pohledávek, a to buď na základě týchž okolností, které insolvenční soud hodnotil již při rozhodování o osvobození dlužníka od placení pohledávek, nebo na základě okolností, které věřitel včas neuplatnil, ač tak učinit mohl.
V poměrech projednávané věci je přitom zjevné, že dovolatel uplatnil (mohl uplatnit) níže specifikované námitky, podle nichž ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození od placení pohledávek došlo na základě podvodného jednání dlužnice, dříve, než insolvenční soud (v bodech IV. a V. výroku usnesení ze dne 3. října 2014, č. j. KSOS 31 INS XY, jež nabyly právní moci dne 25. února 2016) rozhodl o tom, že dlužnici osvobozuje od placení pohledávek.
Námitky spočívající v tom, že dlužnice lživě prohlásila, že žádný z věřitelů není osobou dlužnici blízkou a účelově zatajovala své skutečné bydliště, dovolatel uplatnil již v podání doručeném insolvenčnímu soudu dne 13. září 2011 (B-10). Informace o tom, že dlužnice pobírá od svého zaměstnavatele (podle dovolatele neoprávněně) příspěvek na dopravu, byla obsažena již ve výplatním lístku dlužnice za měsíc červenec 2011, jenž byl (jako příloha) připojen ke zprávě insolvenční správkyně o plnění oddlužení ze dne 10. února 2012 (B-17).
Ostatně dovolatel tyto závěry, z nichž odvolací soud vyšel v napadeném rozhodnutí, nijak nezpochybnil.
Přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 71/2013 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2015, pod číslem 9), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že dlužník je povinen chovat se poctivě po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tento závěr totiž nemá žádnou souvislost s posuzováním podmínky pro odnětí osvobození dlužníka od placení pohledávek dle §417 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici a dovolateli se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu